Výstup na sopku Gunung Agung
fotogalerie
http://brundibarka.rajce.idnes.cz/Bali9/
To, že chci zdolat noční výstup na sopku Gunung Agung ve výšce 3440 m.n.m. jsem věděla už v Čechách. Vždyť právě jen proto jsem s sebou přibalila i „pevnější“ boty, které tu pro žádné jiné účely skutečně nevyužiji. V těchto zemích po většinu roku člověk vystačí pouze se sandály nebo žabkami.
Přesný termín pro výstup nikdo z nás neplánoval a přeci k němu došlo zcela spontánně. Chystalo se nás celkem pět. Původní počet odvážných se však nakonec snížil o dva. Míša se výstupu vzdala dobrovolně, hrdá sama na sebe, že se nerozhoduje podle druhých a poslouchá svou vnitřní touhu nehnat se jako šílenec na nějakou horu, v čemž pro sebe nenacházela užitek. Míra podlehl zánětu uší a neúčast ho mrzela. „Jsem v tom sama“, pomyslela jsem si smutně.
O půl noci do auta nasedli už jen tři z nás. „Užijte si to“, volala Míša na rozloučenou. „Škoda, žes to vzdala, něco ve svém životě zase jen o kus posouváš“, symbolicky odvětil Miloš a usadil se na přední sedadlo. Panovala pozitivní nálada s napětím plným dobrodružného očekávání. Sklatby Boba Marleyho, které cestou zněly z repráků pohodu ještě podpořily.
Ačkoliv je Indonéský ostrov Bali svou rozlohou poměrně malý, jakékoliv přesuny zaberou poměrně dost času, ať už jedete na mopedu nebo autem. Transport ke spodní části sopky trval něco přes dvě hodiny. Čím více jsme stoupali do hor, mlha houstla a houstla, skoro by se dala krájet, jak zaznívá i v některých pohádkách. K tomu se pozvolna začal přidávat i déšť. K místu jsme dojeli krokem. Made, řidič a česky mluvící průvodce oplývající humorem nás uklidňoval, že prší vždy jen dole. Oblékli jsme se do teplejšího, s úsměvem zapózovali na společné foto a s čelovkami na hlavách následovali mladého průvodce.
Nikdo z nás nedokázal domyslet jaký terén budeme muset zdolávat. Déšť sílil, všude byla tma tmoucí s viditelností maximálně pár kroků před nás. „Myslíte, že to zvládnu?“, ujišťovala se paní H., starší žena, která přijela na Bali v rámci léčebné terapie přímo za Milošem. „To víte, že ano“, odpověděl jí s jistotou ve snaze podpořit její narůstající obavy. „Myslím, že ne, já se znám“, udržovala sama v nejistotě. Její rozhodnutí pro tento druh sebepřekonávání nebylo totiž od samého začátku tak úplně dobrovolné. Jednalo se o součást terapie. Velmi krátce na to začal být terén náročnější. Prudké stoupání hustě porostlou vegetací s kluzkou blátivou cestou. Tempo jsme se snažili přizpůsobit ženě, kterou neopouštěla nedůvěra ve vlastní možnosti. Začala propadávat panice a emocím. Brzy jsem si začala uvědomovat, kolik psychologických jevů se za takovou zkušeností skrývá. Nezbývalo, než se otočit a zoufalou ženu doprovodit zpátky na parkoviště. Sama jsem tuto variantu vnímala jako nejlepší možnou. Při tom se mi hlavou honily myšlenky o tom, do jaké míry mysl ovlivňuje naše tělo*. Všichni jsme se otočili a sestupovali jsme zpátky, oba muži přidržovali ženu, aby neupadla. Poslední část se schodištěm sešel Miloš se svou klientkou sám a řekl nám, abychom počkali a schovali se před deštěm pod stříšku bezprostředně v blízkosti chrámu, který ve tmě nebyl vůbec k rozpoznání. S neznámým mladým mužem, který se pro dnešní noc stal naším průvodcem, zůstávám mlčky stát. Po chvíli zjišťuji, že za tu půl hodinu, co jsme na cestě jsem stačila promoknout přes všechny vrstvy svého oblečení až na kůži a začínám pociťovat nepříjemný chlad. Obloha se střídavě rozsvěcovala v místech bouřkových mraků. Kupodivu jsem zůstávala zcela klidná. Znovu a znovu jsem si pro sebe rakapitulovala situaci:„Tolik věcí, které by mě mohly negativně ovlivnit – hluboká noc, tma, déšť, bouřka, žádné náhradní oblečení (totiž ano, triko s dlouhým rukávem se skrz batoh už také stačilo promočit), zima, mlčící muž, kterému nevidím do tváře a nevím kdo to je, několik hodin výstupu v těchto podmínkách před námi“, nic z toho mi nevadilo, dokonce jsem se usmívala.
Konečně jsme zaslechli hvízdání. Miloš krouží na travnatém plácku před chrámem nevědíce jakým směrem se vydat. Schopnost orientace v naprosté tmě je mizivá. „To dáme ne?“ a rozhodnutí vyrazit jsme si plácli dlaněmi o sebe. Ve společnosti jen dvou mužů jsem si připadala jako holka do nepohody. V první třetině strmého kopce jsem začala funět a vedle mladíka, jež s lehkostí poskakoval z kamene na kamen jako laň jsem se chvílemi cítila hloupě. Naštěstí mě taková myšlenka brzy opustila. Dech se srovnal, držela jeho tempa a Miloš nás následoval o něco pomaleji.
Čím více soustředěnosti jsem vkládala do svých uvážených kroků, tím méně se má hlava zabývala nepodstatnými myšlenkami. Bylo pro mě ale zajímavé pozorovat své vlastní postoje a to, nakolik jsem ochotna přijímat pomoc druhého člověka (v momentech, kdy mě mladý průvodce přidržoval, abych neuklouzla). Možná, že mé tendence směřovaly spíše k tomu zvládat překážky samostatně. Mnohokrát jsem zrychlovala a hrdě s vervou šplhala po kamenech. Průvodce mě ale s úsměvem pokaždé dohnal a svou ruku mi opakovaně nabízel. Neuměl ani slovo anglicky. Za celou cestu se mě jen zeptal na jméno a sám se představil jako Nyaman (Ňaman) a pak už se jen příležitostně ptal „Ok, Dit?“ (mé jméno poněkud zkrátil, ale líbilo se mi to). Byl tichý, jemný, klidný a vnímavý. Tím, že jsme si za tmy neviděli do tváře a nemohli využít jazykového prostředku se „vztah“ mezi námi navázal na jiné úrovni. Postupně jsem nabývala důvěry a svého drobného vzdorování jsem se začala vzdávat. Těšila jsem se jen z uvědomění, že pomoc k nám přichází kdykoliv je zapotřebí (mnohokrát mě včasně zachytil tak, že jsem si nenatloukla).
Už se zdálo, že se blížíme vrcholu. Pyšně jsem volala na Miloše někam do dálky, když jsem zahlédla jeho světýlko:“už tam budeme, je to kousíček“. Takhle jsem se zmýlila několikrát a jemu navodila trochu zklamání. Skutečnost zdaleka nebyla taková, jakou se zdála být. Kopec byl prudší a prudší a konec se neustále vzdaloval. „Where is the end?“ ptala jsem se Nyamana, ale ten se jen pousmál. Ještě za tmy nás míjela jiná skupinka výletníků v pláštěnkách sestupující směrem dolů. Mysleli jsme si, že se vrací z vrcholu, ale později jsme pochopili, že to nejspíš museli vzdát předčasně.
Začalo se rozednívat. Během krátké chvíle vystřídala obloha mnoho různých podob a nám se postupně dostávalo odměn. Dostali jsme se nad mraky a přestalo pršet. Tiše jsme pozorovali prosvítající paprsky slunce. Nyaman přesně věděl, co nastane a co má v tu chvíli dělat. Zatímco jsme se kochali radostí, běhal kolem a ulamoval pokud možno suché větvičky, aby mohl rozdělat oheň. Bylo to právě včas. Vložila se do nás taková zima z promoknutí a únavy současně, že jsme se klepali jako ratlíci. Promočené oblečení jsme rozvěsili na strom, aby alespoň trochu uschlo. U ohně jsme doplnili cukry a trochu energeticky se posílili sušenkami a horkou kávou, kterou nám Nyaman připravil. „This is the best cofee in my life“, radoval se Miloš. Stačilo tak málo. Vůbec nic nám nechybělo, snad jen to teplo. Chvíli jsme nemysleli na nic jiného než jen na to, co právě bylo. „A teď nás čeká cesta dolů, která bude možná ještě náročnější“, vypadlo ze mě. A tak nějak tomu i bylo. Svaly byly v neustálém napětí bez přestávky a nohy se třásly vyčerpáním. Po celý sestup jsme však nepřestávali být obdarovávání. Mohli jsme vidět vše kolem ve své pravé podobě a bylo možné vnímat, jak se při ztrátě kontroly nad vlastním tělem veškeré myšlenky rozplývají do ztracena. Okusila jsem jakýsi stav otupělosti, tichosti a blaha současně.
Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz