NEJEN život v Asii                                    

PEKLO A RÁJ

FOTOGALERIE

http://brundibarka.rajce.idnes.cz/Halong_Bay_a_Cat_Ba/

     Asi tři až čtyři hodiny jízdy autem (nebo autobusem) východně od Hanoje směrem k Tonkinskému zálivu se nachází přímořské městečko Ha Long, které je hojně navštěvováno turisty, a to jak místními, tak i cizinci. Důvodem, proč se zátoka Ha Long stala tak vyhledávaným místem jsou její jedinečné přírodní krásy. Nad mořskou hladinu zde vystupuje skoro dva tisíce vápencových homolí tropického krasu prapůvodních tvarů a oblin porostlých zelení. Toto místo se stalo inspirací pro mnoho básní a legend. Nejznámější legenda vypraví o draku, který vytvořil tyto ostrovy a jeskyně mávnutím svého mohutného ocasu, odkud i její název, Ha Long Bay – Dračí zátoka. Ze všech popisů by se z tohoto místa daly očekávat nezapomenutelné zážitky, avšak realita je o něco málo jiná. Výlety do Halongu bývají většinou organizované cestovními kancelářemi přímo z Hanoje nebo z místa. Jak píše průvodce, během letních měsíců je zde tolik místních turistů, že skoro nemá cenu sem jezdit, v únoru a březnu obvykle není nic vidět a konečně organizace cestovních kanceláří ve Vietnamu bývá někdy trochu zmatečná, jak už jsme se stačili několikrát přesvědčit. Vietnamci zásadně neříkají „ne“, takže o cokoliv je požádáte, všechno je možné - všechno je možné zrealizovat a nic není problém, ovšem do té doby, než na řešení problému dojde řada. Zádrhele se většinou objeví, ale tím vás předem rozhodně nebudou odrazovat a nakonec se i ty zádrhele nějak vyřeší. Pro někoho to může být nepříjemné, pro někoho, kdo to bere sportovněji naopak úsměvné.

     Náš výlet do Dračí zátoky se počal v neděli 25.září, kdy nás v hotelu vyzvedl řidič, který nás vezl už z letiště. Cestou jsem zabavovala Honzíka, rozmlouvala s Mírou, rozhlížela se z okna a bloumala ve svých myšlenkách a vzpomínkách na své blízké. Pohodlně jsme dorazili až na místo. Ubytovali jsme se a následně jsme se chystali vyjít ven a zajistit si výlet lodí do zátoky. Pár cestovních kanceláří jsme potkali už cestou, ale šli jsme dál podél pobřeží až k obrovskému mostu, který spojuje pevninu s protilehlým obydleným ostrovem. Toto místo bylo ve srovnání s Hanojí skoro až pusté. Dlouho nám trvalo najít restauraci, ale nakonec to bylo jen proto, že jsme se vydali špatným směrem. Město Ha Long je z důvodu přívalu turistů kromě ubytování jinak dost předražené. Slunce dost pálilo a nohy nás bolely, cestou zpátky nás odchytil muž na motorce, se kterým jsme nakonec sjednali výlet lodí a on nás nechal taxíkem odvézt do kanceláře, kde jsme vyřídili platbu. Byli jsme trochu překvapení, že cena se od Hanojských cestovek moc nelišila a to i přes to, že neobsahovala transport z Hanoje do Halong a zpět. Nic méně, cestu jsme sjednali na druhý den a bylo vyřízeno. K večeru jsme ještě došli k místní pláži, kde jsme povečeřeli rýži se zeleninou. Okolní restaurace nabízející mořské plody, ryby, kraby, želvy a jiné, nás obzvlášť nelákaly, ačkoliv bylo očividné, že podávané jídlo je naprosto čerstvé, protože přímo před restauracemi stála akvária, kde plavalo ještě vše živé. Kupodivu zde o zákazníky každá restaurace dost bojuje a svolává je z ulic. Většina turistu tu vůbec nenocuje, přijíždí v jednom dni z Hanoje do přístavu, kde se hned nalodí a pokračují dál.

     Probouzíme se do zataženého rána, vzduch se občerstvil nočním vydatným deštěm, ale já u sebe nacházím jisté zklamání z počasí. Vytvořila jsem si ideální představu moře, slunce a lodi a tak právě proto zakouším teď zklamání. Do jisté míry si však jsem vědoma nastavení své mysli, a tak pomalu opouštím ideální představu a přijímám to co je. Míra v sobě překonává nedostatek prostoru pro své duchovní vyžití a meditace, pro které nemá příliš prostoru, a tak se také nakonec pokouší využít situace takové jaká je a na posteli si pobrukuje mantry. Během dopoledne s Mirkem pracujeme na překladu knihy „The Handbook of Self – Healing od Meira Schneidera. Pro překlad této knihy jsme se rozhodli již několik měsíců před odletem. Společnému překladu denně věnujeme jednu až dvě hodiny. Velmi dobře se nám spolupracuje a tento druh práce je pro nás naplňující a především i obsahově inspirující. S autorem knihy, Meirem Schneiderem jsme se osobně setkali v Londýně v listopadu 2010, když jsme za ním jeli s Honzíkem na terapeutická sezení.

     *Úryvek z úvodu velmi užitečné knihy pro všechny, kteří chtějí pomáhat druhým, nebo sami mají zdravotní potíže. Věříme, že naše práce na překladu bude užitečná pro mnoho dalších lidí.

     Meir Schneider se narodil ve Lvově na Ukrajině v roce 1954 a v roce 1959 emigroval se svými rodiči do Izraele. Bezúspěšně podstoupil pět operací kataraktu očí a v sedmi letech byl oficiálně prohlášen za nevyléčitelně slepého. Prostřednictvím cvičení a terapeutických pohybů, byl po několika letech schopen číst bez brýlí a začal pracovat s jinými tělesně postiženými lidmi. Pro jeho dílo z oblasti léčení se mu dostalo mezinárodního uznání. V roce 1975 Meir emigroval do USA, aby mohl pokračovat ve svých studiích, kde obdržel titul bakalářský titul humanitních věd a PhD. v oboru léčení. V roce 1977 založil „Centrum pro vědomé vidění“ v San Franciscu a v roce 1980 založil školu pro Sebeuzdravování. V roce 1982 mu byla přidělena neomezená řidičská licence. Meirovo průkopnická práce z oblasti celostní medicíny je známá po celých Spojených Státech a stejně tak i v jiných zemích. Jeho jedinečným přístupem v péči o zdraví s důrazem na individualitu je inspirativní masáž plná naděje, stejně tak jako praktické vodítko ke konkrétním cvičením pro každého. Jeho kniha SEBELÉČENÍ – MŮJ ŽIVOT A VIZE publikována nakladatelstvím Arkana, popisuje jeho vlastní pokrok a vývoj terapeutického systému během prvních deseti let praxe. „Meirova kniha je skvělým zdrojem pro podporu intuice našich těl. Udává směr k výběru nejúčinnějších cviků v daném období. Meirovo nový materiál určitě doporučím svým studentům a pacientům. Pacienti s akutními a chronickými bolestmi v mé péči budou těžit z Meirovo přístupu k dýchacím, cirkulačním, kloubním a svalovým pohybům, páteři a nervovému systému. Tato kniha zvýšila mé vlastní uvědomění o jemném naladění těla a mysli a zlepšila mé schopnosti pomáhat druhým.“ – Gail Wetzler - fyzioterapeut, certifikovaný instruktor viscelární terapie, Santa Ana Heights, California.

     Ve smluvený čas čekáme před cestovní kanceláří na odvoz do přístavu. U přístavu se schází skupinky lidí a čekají. Trvalo to poměrně dlouho, jako škatulata batolata z místa na místo teď, jsme se pohybovali dle pokynů, než jsme se konečně nalodili na dřevěnou vyřezávanou loď, kde jsme hned usedli k obědu vyhlížejíce na otevřené moře a vápencové útesy, mezi kterými proplouváme. Občas si připadám jako ve 3D obraze. Na palubě potkáváme český manželský pár, cestující po Vietnamu ze severu na jih. Mají hodně nabitý program pro svých dvacet dnů cesty. Někteří turisté se snaží v krátkém čase stihnout příliš mnoho, což se může stát dost obtížné v momentě, kdy něco nevyjde tak jak má a celý plán se nabourá. Osobně raději preferuji hrubší plán bez detailů, kdy je možné dát prostor pozvolně přicházejícím událostem.

     Naše loď přistává u rybářských vesnic a u jednoho z útesů, kde máme možnost nahlédnout do neskutečně krásné krápníkové jeskyně, která uvnitř působí doslova pohádkově až mysticky. Tuto krásu nebylo vůbec možné zachytit okem fotoaparátu. Konečnou zastávkou prvního dne se stal ostrov Cat Ba se sedmi tisíci obyvateli. Na ostrov k hotelu přijíždíme za tmy. Od lodi nás autobus vezl asi hodinu džunglovitou přírodou, než jsme se dostali k městečku, ve kterém je možno zahlédnout nedostavěné domy, pár obchůdků, ale i dost značný nepořádek v okolí. Dostáváme klíč od vzdušného a prostorného pokoje. Po večeři jsme ulehli do svých postelí trochu rozhádaní a v noci propukl silný neustávající déšť, přetrvávající do rána.

     Počasí se vyjasnilo až během dopoledne. Cestou ven jsme si za sto dongů na den půjčili motorku, koupili mapu a hurá za poznáváním. Když se po městečku člověk rozhlédne, je všude kolem vidět spoustu nepořádku. Místy se linou příjemné vůně a jindy skoro nesnesitelný smrad z ryb nebo z odpadků. Je očividné, že čistotu zde neudržují. Občas se skoro zdálo, že projíždíme skládkou. Hned nedaleko hotelu je přístav, odkud vyjíždí výletní lodě na noční plavbu a opodál stojí desítky rybářských lodí. Rybolov je tu největším zdrojem příjmu, ostatně tak tomu na ostrovech bývá. Domy jsou nedostavěné, polorozpadlé, bez omítek, ale hotely vypadají dobře. Není tu přelidněno ani „přeturistováno“. Obloha byla stále ještě zatažená, ale přes to jsme využili koupání na nedaleké pláži v menší zátoce. Mohutné vápencové kopule dominují celému okolí. Vyjeli jsme z městečka do méně osídlených oblastí a do přírody, v tom momentě bylo možné okamžitě zapomenout na první ne působivé dojmy z nepořádku. Bylo tam nádherně a ve spojení s pohybem motorky a jemného vánku ještě krásněji. Bylo možné vidět pár lidí obdělávajících půdu na svých políčkách, ženy sekající dřevo mačetou před svým domem, rybáře i dělníky co dolují kameny ve skalách, slyšeli jsme dětský povyk z místního školního hřiště a jedna maličká žačka držíce svou školní tašku nám pózovala pro fotografii. Úplnou náhodou jsme se zašli podívat i do jedné z dalších jeskyní. Dostali jsme baterku a sami jsme si ji dobrodružně mohli projít. Pak už jsme jen nechali dolít vypotřebovaný benzín do nádrže motorky (ne vždy ve Vietnamu potkáte klasickou benzinovou pumpu, benzín se častokrát prodává a rovnou dolévá na ulici z pet láhví od nápojů a i tam je třeba smlouvat), na tržišti jsme koupili pečivo na ráno, tuňáka v konzervě, a Míru jsem k jeho narozeninám pozvala na vařenou kukuřici a pečené batáty, na kterých jsme si slavnostně pochutnali venku u přístaviště, mezi tím, co Honzík šťastně běhal s vietnamskými dětmi. Tento večer se nám líbil. Ulice se setměním úplně změní svou tvář. Posedávání venku, kukuřice a batáty nám tak zachutnaly, že jsme si je s chutí dávali opakovaně i další večery.

     Na ostrově Cat Ba jsme trávili celkem šest dní, ale počasí nám zrovna nepřálo. Většinou bylo zataženo s přeháňkami, jeden z dnů byl skoro až nesnesitelně horký (snad 38 stupňů), ten jsme trávili u moře na pláži, kde se nám odpoledne podařilo i usnout. Pláž byla skoro vylidněná, místní občerstvení v neudržovaném stavu a služby předražené, ale toho jsme si moc nevšímali. Zapůjčení lehátka jsme nevyužili a schovali se do stínu pod skálu. Jen tak v klidu jsem seděla na písečné pláži, potom co jsem trošičku protáhla své tělo a pokoušela jsem se jen sledovat svůj dech. Poslední čas před odletem, ve kterém jsem velmi intenzivně prožívala svůj osobní život jsem se mnohem méně soustředila na vnější dění a nejvíce času jsem trávila pozorováním svých myšlenek a emocí. Právě teď se setkávám s opakem, kdy mi příliš nových vnějších podnětů většinou zastiňuje to, co se ve mně odehrává.

     Dalšího dne, nás brzy vzbudil hotelový personál bušící na dveře:„pokud se chcete vrátit lodí do Ha Long, tak to je možné dnes (podotýkám že bychom to museli stihnout asi do půl hodiny) nebo až třetí den, protože se blíží tajfun“. Jednalo se o velmi rychlé rozhodování a nakonec jsme zvolili druhou variantu, protože nám zbývaly na lodi ještě dva dny a jedna noc, což už jsme měli zaplacené. Kvůli tajfunu nás ale přestěhovali z našeho prostorného a vzdušného pokoje do tmavého a mnohem stísněnějšího pokoje s puklinami na zdech. Neočekávané změny a jistá omezenost mě pomalu začala v mé náladě ovlivňovat. I Honzík pravděpodobně také strádá v něčem, co nám nedokáže říct a vyjadřuje to svým chováním, se kterým občas bojuji. Vede své „dětské filozofie o spravedlnosti“, nechce poslechnout a častokrát si vymáhá věci a pozornost křikem a taky do mě začal opakovaně během dne poměrně velkou silou bouchat pěstičkami. Vyvolává to ve mně různé reakce. Cítím bezradnost a trochu zoufalství, kdy je mi z toho i do pláče a jindy to probudí spoustu vzteku.

     Během celého dne poprchávalo a tak jsme nestačili využít poslední možnosti projížďky na motorce, kterou jsme měli v plánu, na druhou stranu nebylo ani možné odhadnout, kdy a v jaké podobě se slibovaný tajfun objeví. Místo toho jsme našli restauraci s připojením na wifi, což mělo také něco do sebe. Noc propršela a k ránu déšť zesiloval stále více. Zjistili jsme, že jsme v celém hotelu zůstali jako jediní hosté. Neměli jsme nakoupené žádné zásoby k jídlu, protože většina obchůdků byla už předchozí den zavřená a taky není nic moc co tam nakoupit - nejčastějším sortimentem jsou různé keksy, sušenky, cigarety a nápoje. I pečivo je těžko k sehnání. Inu, sešli jsme z patra dolů do hotelové „restaurace“ a požádali o snídani, přičemž nám bylo řečeno, že žádnou nemají. Nakonec nám udělali „kudrnatou polévku“, jak říkám instantním čínským polévkám s nudlemi, které zalijete horkou vodou a vsypete obsah přiloženého sáčku s kořením plného glutamátů a jiných chemických přísad. K dispozici nebyla ani káva, a tak jsme dostali alespoň čaj a skrze zabarikádované prosklené dveře (opatření proti tajfunu) jsme vykukovali ven pozorujíce tekoucí vodu a zvedající se vítr, značně otráveni, nuceni trávit neznámo dlouhou dobu mezi čtyřmi oprýskanými zdmi, bez elektřiny, bez internetu, bez jídla - jiné jsme za celý den v hotelu nedostali, ačkoliv celá rodina s personálem si vařila oběd, ale nikdo se nás nezeptal, jestli něco nepotřebujeme, i když věděli, že si sami nemůžeme nic obstarat - a Honzík bez hraček - těch pár co jsme vzali s sebou do Halongu nám totiž odnesla voda na pláži.

     K večeru bylo po všem. Vítr ustál a déšť zeslábl. Mohli jsme vyjít ven a uvidět, co po sobě tajfun zanechal. Naštěstí nebyl příliš ničivý, ale nepořádek a spadané větve stromů bylo v okolí možno pozorovat. Ulice byly úplně vyprázdněné. Na ostrově zůstalo asi minimum turistů. Byli jsme vyhládlí a v kapse jsme měli jen pár dongů. Spoléhali jsme na bankomat, ale výpadky elektřiny způsobily i to, že nefungovaly ani bankomaty, takže jsme se museli najíst jen za to málo, co jsme měli. A nakonec jsme se setkali s další změnou plánu – loď do Halongu nejspíš nepojede ani zítra! Do jisté míry je pro mysl osvobozující řešit skutečně jen vyvstalé situace, zabývat se tím co právě je a neodbíhat příliš do budoucnosti, která je ve skutečnosti tak neznámá a nepředvídatelná. Bylo na tom všem celkem zajímavé pozorovat, co dělá člověka omezeným a jak ho to ovlivňuje. Musím přiznat, že mě to všechno ovlivnilo dost nejen v poklesu na mysli, ale i fyzicky. Možná to zapříčinila i změna tlaku, ale mé tělo bylo bez energie, síly a chuti k životu. Byla jsem unavená s bolavou hlavou a větší potřebou spánku, bez inspirace téměř pro jakoukoliv činnost.

     Možná je teď ten správný čas připojit a sama si znovu připomenout svou myšlenku o tom, jak jen my sami (my – bytí) máme ve svých rukou rozhodování o našem stavu a naladění, ve kterém se budeme nalézat. I ve (zdánlivě) špatné nebo složité situaci, která navenek zůstává nezměněná ba dokonce nezměnitelná, můžeme svou bolest nebo špatnou náladu transformovat a negativní energii tvůrčím způsobem přeladit na pozitivní. Když se pro to skutečně rozhodneme, nestojí nás to skoro nic a způsobů, jakými toho můžeme dosáhnout je mnoho. Záleží už jen na nás, jaký je pro nás v danou chvíli nejpříjemnější a jaký je nám nejvlastnější. Asi před měsícem, kdy jsem se ocitla v situaci, která se mi zdála být neřešitelná, často jsem si pro svou terapii volila jízdu autem, při které jsem plně čerpala z hudby. Hudba mi v ty chvíle hodně pomáhala spojit se sama se sebou. Vypozorovala jsem ale, že mě snadno zaháněla i do sebelístosti a přehnaného smutku. Když jsem si to ale uvědomila, a rozhodla se nepřetrvávat v tom dál, změnila jsem přístup a negativní energii jsem hlasitým zpěvem ze sebe uvolnila tak, že se přeměnila v radost. Kdyby to bývalo šlo, vyjádřila bych to v ten moment i tancem. Naše mysl je velmi úzce spjata s tělem (jako nehmotné s hmotným). Naše tvář a její ztrnutí nám může být prvním signálem toho, že děláme něco, co se nám ve skutečnosti nelíbí, čím ubližujeme svému já (duši) i tělu. Když se v ten moment na svou tvář dokážete zaměřit, ucítíte, jak se mračíte, celá tvář vás vlastně tlačí, máte vrásky mezi očima (což je jen tak mimochodem z orientální diagnostiky znamením toho, že oslabujete svůj žlučník, který je s negativními emocemi propojen stejně tak jako srdce). Pokud dlouhodobě setrváváme v těchto stavech, upadáme do temnot a stáváme se ne-mocnými v těle i mysli a v ten moment ztrácíme světlo (možná ho neztrácíme úplně, ale bereme mu prostor, skrze který může zářit ven, tak aby mohlo obdarovávat lidi v našem okolí). Častokrát můžeme obdarovávat druhé už jen tím, že jsme, i bez naší vůle, a to v případech, kdy jsme sami v sobě v harmonii a pokud konáme dobro vědomě, jeho účinek se zesiluje. Druzí ho mohou dostávat od vás i vy jej budete moci přijímat zpět. Ptejme se proto sami sebe, co skutečně chceme - mým přáním je být šťastná a dělat šťastné lidi kolem sebe.

     Měla jsem budík nařízený na sedmou hodinu, abych včas mohla doběhnout do města a znovu se pokusila o štěstí v místních bankomatech. Bez pláštěnky a deštníku jsem dost promokla. Bankomat nefungoval. Už mne napadaly různé myšlenky o přežití dalšího dne, ale naštěstí jsem u bankomatu na druhém konci městečka byla úspěšnější a tak jsem cestou zpátky nakoupila něco k snídani – ovoce, džus, sušenky, tavený sýr. Nebylo z čeho více vybírat. U recepce mezi tím Míra domlouval s personálem způsob naší přepravy do Hanoje. Cestovní kancelář, u které jsem si výlet zakoupili vzhledem k povětrnostním podmínkám s loděmi dnes ani zítra nevyjede, protože pozítří se má přehnat další tajfun. Vyřídili nám tedy odvoz u jiné organizace, přičemž tu ještě jeden den budeme muset trčet. Naše nervy jsou napjaté. Chvilku to se mnou zase mává a já se bezmocně rozčiluji, ale znovu se usebírám a pokouším se přistoupit k situaci jinak. Hledám to příjemnější a tak uklízím pokoj, abychom se mohli nasnídat v příjemnějších podmínkách. Honzík nám dělá s jídlem starosti, většinu toho odmítá a jíst chce jen ty méně vhodné a výživově nehodnotné potraviny. Opět se ocitám v bezradné situaci, nejde to s ním po dobrém ani po zlém.

     S Mirkem jsme se znovu mohli shodnout na tom, že svůj stav si zapříčiňujeme jen my sami. Je to zvláštní, když o tom sám takhle mluví a pak vidím jak se ve špatném stavu udržuje. A to je pro mě další výzvou. Tyto situace znám velmi dobře a obvykle mě jeho nálada dost ovlivní, když sama nenacházím východisko ani způsob, jak s ním komunikovat, když je odvrácený.

„Vychází tvá špatná nálada z toho, že ses špatně vyspal nebo ze situace, ve které se nalézáme?“, 

„Vrací se mi můj špatný sen, pamatuji si jen ten pocit, jak nenacházím v životě žádný smysl“, odpověděl a stačil ještě dodat:„vytrácí se mi ze života duchovní podstata“

„Duchovní podstata se nevytrácí, duchovní je život sám o sobě“

„Tak to není, vždyť víš, že je možné ho prožít jen v konzumu, já se o tom chci sdílet nejen o tom číst, ale ty ses tomu uzavřela“.

Dosavadní dny trávené ve Vietnamu jsme mnohé situace a počínající konflikty dokázali zvládnout a včas zvrátit jiným směrem. Tento bod však bývá častým bodem úrazu v našem vztahu. Obecně jsou to momenty, které nás vzájemně oddělují a je velmi náročné to správně uchopit a podat. Působí to velmi hluboko a člověkem to otřásá. Nemohu souhlasit s tím, že bych se uzavřela duchovnímu životu, možná jsem si ale vytvořila pomyslné hranice.

„Myslím, že sis v sobě utvořil konkrétní představu o tom, jak má duchovní život vypadat a když to nemůžeš naplnit, dělá tě to nešťastným“

„To je asi problém všech hledajících, žádný extrém není dobrý, musím vycházet z toho co je“

„Ano, to je duchovní život“ odpověděla jsem a svou pozornost jsem odvrátila k Honzíkovi, který mě volal.

•  

       Po té uslyším „óm many padme húm“, bručel hlubokým hlasem. Jsme spolu v jedné místnosti všichni tři a není žádná možnost kam se vzdálit, což po několika dnech člověka začne trochu omezovat. Na druhou stranu jsem nucena situaci konfrontovat. Sáhnu po knize a začnu si číst. Bylo mi dobře, zpěv mantry na mě ale nepůsobil zrovna pozitivně. Obvykle mě to rozptyluje, trávila jsem už mnoho času tím, že jsem se pokoušela přijít na to, proč mi to vadí. Dosud jsem to v sobě neobjevila. Zajímalo mě, jestli to na Mirka může mít opačného působení:„až budeš hotov, řekni mi, jestli ti to pomohlo“

  „To si můžeš sama přečíst v té knížce!“ (Pataňdžaliho Jógasútry, Paramahansa svámí Mahéšvaránanda)

  „Nechci si to číst v knížce, zajímá mě výsledek“

  „Vyzkoušej to sama a uvidíš, to ti nemůžu říct“

  „Můžeš přeci říct: ano, pomohlo to, nebo nic se nezměnilo, nebo je mi ještě hůř..“

  Občas si sama naběhnu na ostří nože. Původně mě upřímně zajímal výsledek jeho cvičení. Možná jsem byla spíše nedůvěřivá (snad vzhledem ke zkušenostem z minulosti - častokrát jsem vnímala jeho uzavírání se v meditacích spíše destruktivně, než že by potom dokázal přijít třeba s úsměvem. Místo toho jsem v jeho očích spatřovala bolest a oddělení se), a tak mě výsledek posledního dialogu vypudil z místnosti. Netrvalo dlouho a Mirek za mnou přišel dolů do restaurace se slovy:„pomohlo mi to“, tento krok jsem uvítala, jsem přesvědčená, že tato změna obvyklého vzorce chování ho to stála jisté úsilí. Z mého těla odešlo napětí i úzkost.

       Zpozorujeme – li snahu na druhé straně, je dobré dokázat ji přijmout, jít dál – uzavřít staré a otevřít se novému. Oba jsme s tím bojovali po zbytek dne, ne však zcela úspěšně.

   

   

   

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz