Inspirace s východem slunce a výlet do chrámu Pura Lempuyang Luhur
FOTOGALERIE
www.brundibarka.rajce.net/Bali
Vstávám časně ráno, ještě za tmy, abych usedla k psaní na střešní terasu našeho resortu. Po své pravici mohu krátce na to pozorovat, právě probouzející se slunce. Jeho rudá záře proniká skrze mraky, jenž se postupně začínají rozplývat do ztracena. Současně je na opačně straně možno vidět měsíční záři úplňku. Pokouším se usadit své myšlenky a dojmy uplynulých dnů.
Rytmus mého vnějšího života se začíná zpomalovat. Prostředí, ve kterém se nacházím mě k tomu samo vyzývá. Možná si s čistou závistí říkáte, že byste sami potřebovali něco podobného, zastavit se. Většinou však jen stěží ve své každodennosti dokážeme nají prostor pro odpočinek. Avšak harmonické rozložení práce a odpočinku je to, čeho bychom měli docílit. Právě to bývá pro většinu z nás velmi těžké. Zaměstnání, finanční a rodinné závazky i mnoho dalších povinností nás přivádí k falešné představě, o tom, že na odpočinek není čas. Svou volnou chvíli přitom častokrát trávíme jen čekáním na další práci bez toho, abychom se uvolnili, a tak nakonec v závěru dne můžeme tvrdit, že jsme devadesát devět procent dne jen pracovali. A taky se tak cítíme. V lepším případě jsme unavení, přepracovaní a podráždění. V horších případech se nás zmocňují bolesti a nemoci různého charakteru. Ale pozor „nic nedělání“ může být stejně tak vražedné, jako práce bez odpočinku.
Sama jsem se octla na rozhraní těchto dvou extrémů. Z výše uvedené zkušenosti jsem přišla sem, na místo klidu bez povinností, kde se zastavil čas a vůbec pro mě nebylo snadné najít ten správný a vyvážený režim. Vlastně ho stále hledám. Vlastní podrážděnosti se přitom v některých momentech nedokážu vyvarovat. Nesmím však opomíjet důvod, kvůli kterému jsme právě zde. Cílem je maximální využití času pro všeobecné dobro, a to mohu naplňovat jedině v nalézání klidu sama v sobě, tím, že se učím odpočívat (zapomenout na navyklý vzorec) a vnímat své pocity, neutvářet dění za každou cenu a dát čas a prostor tomu, aby samo přicházelo. Následně mohu věnovat čas svému dítěti a věcem prospěšným jeho zdraví, pomáhat s překladem užitečné knihy (dítěti a překladu se věnujeme s Mírou společně, nacházet vnitřní klid musíme každý sám, každý svým způsobem, abychom ho postupně pokud možno mohli začleňovat i do našeho vztahu) a konečně, tvůrčí práce, ve které své zkušenosti a poznání mohu skrze psaní zprostředkovávat ostatním lidem. Musím však podotknout, že ačkoliv se z většiny jedná o příjemné záležitosti a příjemné trávení volného času, většina z výše jmenovaných záležitostí stojí mnoho úsilí a velkou dávkou trpělivosti. Nejen proto je tak důležité najít v tom všem řád. Skutečnost, že do těchto aktivit nejsem tlačena ničím z vnějšku mě nutí více pracovat se svou vlastní vůlí a současně se těšit z přítomného okamžiku i z přicházejících momentů štěstí, které zažívám. Tomu se v těchto dnech učím a pozorování místních lidí, jejich života a mentality, mi v tom pomáhá. Mé dosavadní poznávání balijského způsobu života, jak jsem jej mohla zaregistrovat svýma vlastníma očima mě postupně ovlivňuje v hodnocení lidských priorit.
Východní pobřeží a okolí Tulambenu není turisty tolik vyhledávané (upřednostňována je jižní část ostrova, především pro bílé pozvolné pláže vhodné pro surfování). Díky tomu se tu člověk může ponořit do ticha a klidu, procházet se po pláži aniž by byl okrádán o své soukromí a přitom se setkávat s místními mírnými a usměvavými lidmi. Zapůjčení skůtru vychází na padesát rupií za den (sto korun). Využíváme této možnosti a pravidelně vyjíždíme z poklidné rybářské vesničky do okolí po zajímavých místech – chrámy, džungle s vodopádem, White Beach aj. Některá z nich jsou však poměrně daleko a cesta na mopedu může být zdlouhavá a nepohodlná.
Ráno se pozdravíme s rybářem, který nám právě přijel nabídnout čerstvě ulovené ryby a společně s Míšou a Milošem vyrážíme směr Ababi. Vyjíždíme strmý kopec výše k vesnici Abang k důležitému chrámu Pura Lempuyang Luhur, jenž se nachází na vrcholu Gunung Lempuyang. Tento chrám chrání celý ostrov z východu a poskytuje nejkrásnější výhled na Bali. Při výstupu do chrámu je nutné, aby muži i ženy byli oděni v sárongu (šátek všemožných vzorů a látek uvázaný kolem pasu). Po zaplacení dobrovolné příspěvkové částky na chrám se můžete zhluboka nadechnout a vydat se na dlouhý výšlap s 1700 schody. Z pralesa se odpařuje mlha a obloha ve výšce tisíc metru nad mořem je zatažená. Nikam nespěcháme, nadechujeme čerstvý vzduch a postupně nasáváme zklidňující atmosféru místa. Mraky chvílemi odplují a místy rozkrývají překrásný výhled jen pro nás. Cestou zastavujeme na lavičkách a potkáváme balijce v tradičních krojích, kteří po proběhlé ceremonii sestupují z chrámu zpátky dolů do vesnice, odnášejíce posvěcené obětiny a posvěcenou vodu. Utíráme pot z čela, asi po dvou hodinách jsme na místě. Chrám je prostý, jednoduchý s jediným nádvořím, značně zanedbaný. Na magické síle tohoto místa to neubírá. S Milošem jsme si hned objednali kávu, kterou nám připravila žena zahalená v šátku sedící na zemi obklopená drobným občerstvením a termoskou s horkou vodou, ze které nám připravila nejsladší kávu (s patřičnou dávkou cukru), jakou jsem kdy pila. Ve spojení s atmosférou a pohodou to ale nemělo chybu. Chvíli jsme si tam poseděli pozorujíce opice, se kterými jsme se podělili o banány z oltáře, povídali jsme a odpočívali. Každý z nás si individuálně z tohoto společného výletu v sobě jistě zachoval něco jedinečného. Jinou realitu. Výlet jsme završili návštěvou útulné plážové restaurace v Amedu. Okolo skotačily děti, kterým posloužila odstavená loď posloužila jako prolejzačka.
Místní děti se stávají nejčastějším a nejvděčnějším terčem mých fotografii. To jak nadšeně mávají a z dálky radostně volají „Halloooo“ ve mně okamžitě probouzí spoustu radosti. V padesátikilometrové rychlosti při jízdě na mopedu oplácím pozdravy i dospělým. Někdy jen v podobě úsměvu a hlubokého očního kontaktu. Tyto oboustrané pohledy, byť trvají vždy jen několik vteřin se mi mnohokrát natolik vtisknou do paměti, že se mi tváře těchto lidí zjevují před očima ještě po dobu několika dalších minut.
Cestou obvykle míjíme spoustu drobných obchůdků, tržiště, projíždíme hornatou krajinou plnou kaskádovitých rýžových polí potkáváme toulavé psy, pasoucí se krávy, ženy nosící na hlavě ovoce nebo dříví, posedávající muže s cigaretou u pusy a ceremoniální průvody, doprovázené cinkající hudbou, jenž denodenně zastavují provoz. V tom Míra řekl: „Nejdůležitější je dokázat si udržet dobrou náladu, potom není třeba meditovat“. „To je ono!“, odpovídám souhlasně, potěšena jeho myšlenkou.
Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz