CO JE DNES NAŠÍ MYŠLENKOU, MŮŽE SE ZÍTRA STÁT SKUTEČNOSTÍ
aneb jak se dívám na náhody
Více si snažím uvědomit, co tu dělám, jak jsem se tu octla a jaký úkol tu mám naplnit. Je skutečně zajímavé, jak jsme řízeni minulostí a tím, jaké myšlenky máme nebo jsme měli. Dalo by se říct, že nebýt našeho chlapečka, nebyla bych tu. Dalo by se říct, že právě On se stal spouštěčem pro uskutečnění daleké cesty. Bez cíle najít způsob jeho uzdravení (jakoukoliv mu dáváme vážnost) bychom zřejmě nezaktivovali svou mysl natolik, abychom ji přivedli ke skutku. Možná bychom o těchto dobrodružných cestách jen snili a z mnoha důvodů je považovali za neuskutečnitelné. Nebyl by čas, peníze a jistě mnoho dalších překážek, které bychom utvářeli ve své hlavě.
Jak ale skutečně fungují a jak se ve světě projevují naše vysílané myšlenky? Dobře si pamatuji den, kdy jsem se poprvé setkala s mou kamarádkou Alicí. Dostala tenkrát k výplatě od svého zaměstnavatele dárkové poukazy (sodexho pasy), které potřebovala někde uplatnit, a tak hledala na internetu možnosti, které ji dovedly až ke mně. Vzpomínám si i na náš telefonický rozhovor, ve kterém na mě při sjednávání termínu působila velmi rázně a musím přiznat, že mě uvedla trochu do rozpaků. Když se ale objevila ve dveřích a společně jsme usedly k šálku čaje, abychom našly nejvhodnější variantu masáže, od stolu jsme se nakonec málem ani nezvedly. V podstatě jsme čas určený pro masáž využily tak, že jsme si hodně povídaly a od samého začátku jsme v sobě navzájem objevily mnoho společného. Alice zprvu neměla důvěru k jiným masérům. Prakticky pravidelně navštěvovala jen svého kamaráda, ale porozuměly jsme si i v této oblasti a od té doby jsme se začaly více scházet. Jedno z našich prvních setkání proběhlo v útulné budějovické čajovně, kde jsme tenkrát s nadšením probíraly cestu do Indie. Shodou okolností jsme v té době tuto touhu v sobě živily nezávisle na sobě, o to víc nás těšilo, že to můžeme sdílet a snít o tom společně.
Nevím co k této myšlence přivedlo Alici, ale já jsem byla ovlivněná a inspirována příběhem „Eat, pray and love“ (Jíst, meditovat a milovat, jak bylo přeloženo do češtiny) od Elizabeth Gilbert. Tento autobiografický román Míra četl v anglickém originále v době, kdy jsme na podzim 2008 trávili několik dní dovolené na Krétě a já jsem si ho s napětím od něho nechávala vyprávět. Ani jsem netušila, že se soušasně jedná i o známý filmový snímek, ve ktrém hlavní roli ztvárnila Julia Robert’s Rádi jsme tam podnikali výlety do hor a po soutěskách. Při jedné takové výpravě jsme se rozhodli mlčet, vzájemně nekomunikovat udržovat pozornost tím, že jsme oba střídavě zpívali mantu (óm mani padme húm). Pocity klidu a míru, kterých jsem se při té příležitosti nabažila mi připomněl i výstup na sopku Agung na Bali. Zpívání mantry, ve spojení s ostatními vnějšími i vnitřními souvislostmi, mě přivedlo k myšlence na Indii. Tato představa, která nabyla i konkrétní časové podoby zůstat v Indii tři měsíce se mě držela poměrně dlouho, než se rozplynula a byla zahlušena stále nově příchozí realitou, ve které člověk žije. Na svou myšlenku jsem skoro zapomněla. Ale na slova mého kamaráda Honzy P. ne:“Já věřím tomu, že ty tam jednou pojedeš!“, řekl mi.
Příběh knihy lehce nastíním těm z vás, kteří ho neznají. Autorka románu, Elizabeth je úspěšnou americkou novinářkou, která se rozhodne psát o šamanech, což ji přivádí na kouzelný Indonéský ostrov Bali. Tam se dostane ke stařečkovi, který ji řekne „Vy nejste šťastná a na Bali se ještě vrátíte.“ Dostala od něho na památku obrázek malovaný na ručním papíře. Pečlivě ho uschovala a vrátila se zpět do Států. Tam pokračovala ve své práci, ale více se zaměřovala na svůj manželský vztah. Ačkoliv se všechno zdálo být v pořádku, cítila v sobě smutek a bolest. „Mám všechno co jsem chtěla, tak proč nejsem šťastná?“, ptala se sama sebe a vzpomínala na svůj svatební den. Situaci chtěla začít řešit, zavítala do knihkupectví rozhodnutá koupit si zde knihu o manželských krizích. U pultu ji však v poslední chvíli vyměnila za italský slovník a krátce na to udělala ve svém životě radikální krok. Rozvedla se a s touhou hledat sama sebe odjela do Itálie, kde své „prázdno“ naplňovala v podobě požitků z jídla, nasakovala italskou atmosféru a užívala si příjemných radovánek s přáteli, které tam potkala. Dále pokračovala do jednoho z Indických ašrámů, kde se skrze meditace spojovala i se svými slabými stránkami.Její poslední zastávkou bylo Bali. Vrátila se sem, jak jí prorokoval Ketut, stařeček, za kterým se znovu vydala. Nezapomněla s sebou přibalit obrázek, který jí tenkrát věnoval. Poslouchala jeho rad a každý den i tam pokračovala v meditacích a současně poznávala krásy Bali a ve správný čas se na Bali setkala i s mužem, se kterým později naplnila svou touhu po lásce.
Častokrát jsme v rodině o Honzíčkovi říkávali, že je jako brambora, když v době začátků chůze opakovaně padal na zem. Nikdy nebyl dravcem, který by se s dětmi předháněl na skluzavce. Více uplatňoval opatrnost a rozvahu, nikam nespěchal a byl si svým pánem. Ničemu z toho jsme nepřikládali větší váhu, neprokazoval žádné výraznější abnormality. To, že upřednostňoval maminčinu náruč před chůzí a stěžoval si na bolavé nožičky jsem považovala jen za dětskou vypočítavost a za něco, z čeho jednoduše vyroste.
Teprve když se jednoho letního dne na procházce při chůzi z kopce úzkostně rozplakal a do lýtkových svalů dostal křeč, vyvolal tím alarmující signál, který nás vedl k tomu, abychom zjistili příčinu. Průběh vyšetřování však nabyl neočekávaného spádu. Do ordinace pana Dr. Krátkého, rodinného přítele Čapků jsem tehdy vstupovala s jistými rozpaky, že možná přicházíme s banální věcí a zcela zdravým dítětem. Ortopedicky ho vyšetřil a potvrdil plochou nohu, skutečně banalitu, avšak bez toho, aby nás děsil, měl i jiné podezření, kvůli kterému nás dále odeslal na dětskou neurologii. Klinické a následně laboratorní výsledky DNA vyšetření potvrdily diagnózu Duchenne/Becker svalové dystrofie. Téměř do roka a do dne, od této šokující zprávy jsme se octli na druhé straně světa, abychom zde našli způsob, jak našeho čtyř a půl letého chlapečka uzdravit.
Východní filozofie a současně práce s tělem mne oslovuje již po dobu mnoha let. Vždyť právě toto téma mě přivedlo i k Mírovi v době, kdy jsem její tajemství začínala objevovat. Stali jsme se jedním z párů, který dohromady svedla, dnes již tak rozšířená, internetová sociální siť. V té době to nebyl ještě facebook, ale chat, rozdělovaný do mnoha zájmových skupin, kde se virtuálně scházejí lidé, aby spolu komunikovali na společné téma. Často i během zaměstnání, jak tomu bylo i u nás. S Mírou jsme se potkávali v místnosti pod názvem „Budhismus, Hinduismus, Křesťanství, Islám a společně s ostatními jsme rozvíjeli zajímavé diskuse.
Byla jsem právě čerstvě zaměstnaná u Všeobecné zdravotní pojišťovny na oddělení Centra informací. Denně jsem zde vyřizovala nad dvě stě telefonátů, přičemž jsem velmi brzy začala trpět intenzivními a neustupujícími bolestmi hlavy, které mě dovedly až k dlouhodobé pracovní neschopnosti. Tato situace mi dovolila trávit více času s Mirkem. V Praze nebylo v tomto období nic, co by mě tam drželo. Šla jsem tedy za svým štěstím, rozhodnuta opustit vše dosavadní a začít nový život s blízkým člověkem. „Nemá smysl udržovat vztah na víkendové setkávání, člověk člověka nejvíce pozná, když s ním bude žít“, zaznělo z mých úst, když jsem se rozhodovala, zda-li se mám přestěhovat z Prahy do Jižních Čech.
Naše soužití bylo od začátku orientováno i duchovně, avšak každý jsme si pod tím zjevně představovali něco jiného a toto téma nás občas stejně tak rozdělovalo, jako spojovalo. Jednoho dne, sedíce zaměstnaná v kanceláři jazykové školy Mírovo rodičů, mě zčista jasna přepadla myšlenka naučit se něčemu novému. Začínala jsem pociťovat, že vzhledem k mé podnikavé a dynamické povaze by mě kancelářská práce zabila. „Masáže, to je to pravé ořechové“, napadlo mě najednou. Aniž bych nad tím někdy v minulosti přemýšlela, náhle se to stalo něčím, co jsem věděla a o čem jsem byla dozajista přesvědčená. Nápad ke mně přišel snad z nebes, jako letící kámen mne udeřil přímo do temene, „Bum“ a bylo to tady. Pár minut na to jsem si telefonicky sjednala termín rekvalifikačního kurzu a o týden později už jsem se setkávala s prvními dojmy, nejistotou z doteků a svlékání se ve společnosti cizích lidí. Tyto rozpaky se však brzy rozplynuly.
Když jsem si po sléze otevřela svou vlastní praxi, můj zájem o východní učení ve spojení s tělem se začal uplatňovat prakticky v podobě zkušenosti. Krůček po krůčku se mé znalosti doplňují o stále nová poznání. V těchto oblastech je studna poznávání nevyčerpatelná. Vzpomněla jsem si na Zdeňka, maminčino bývalého přítele, který mi někdy v sedmnácti letech řekl:„Ta Dita by měla dělat masérku.“ Paradoxně se mě to tenkrát velmi dotklo, ba mě to dokonce urazilo, nevím přesně proč. Snad proto, že jsem v té době vážila o dvacet kilogramů víc. Závodně jsem hrála softball, kde mě přezdívali Brutus, což se mi nelíbilo, ale později jsem si na to zvykla. Od Zdeňka jsem to zřejmě vnímala jako narážku na mé tehdejší svalové dispozice.
To, co se v nás odehrávalo, když před námi pan doktor Peřina vyřkl diagnózu se dá jen těžko popsat. Naší první a bezmyšlenkovitou reakcí na to byla koupě odrážejícího kola, které jsme Honzíkovi chtěli koupit už dávno před tím. Hned z ordinace jsme se rozjeli do prvního obchodu se sportovními potřebami. Protože se nám od lékařů dostalo jen letmých informací, jakoby ze strachu či z nejistoty nechtěli říct nic konkrétního, vyhledali jsme si podrobnosti týkající se této nemoci sami prostřednictvím internetu. Dokumentární film odvysílaný na ČT1 a jiné zveřejňované články mne doslova odzbrojily. Hrůzy odehrávající se v mém nitru se souběžně projevovaly i na těle, které se chvělo, srdce mi bušilo, hrudník mě svíral a střídavě mě polévalo horko a chlad. Nespočet představ a myšlenek mě vrhalo do čím dál tím hlubší propasti. Mezi mnou a Mírou došlo v ten moment k velkému sepětí. Trvalo několik dní, než jsme to dokázali zpracovat. Hodně jsme si pomáhali. Když jeden upadal, druhý ho povzbuzoval. Největší obavy jsme měli z obeznamování ostatních členů rodiny. Neudělali jsme to hned. Čekali jsme s tím na okamžik, kdy budeme mít dostatek sil, abychom sami dokázali ustát jejich reakce a současně jim pro daný moment mohli být i oporou. Věděli jsme, že jakékoliv negativní smýšlení by celé situaci velmi škodilo, a že je třeba v nemoci hledat hlubší smysl, což se netýká jen nás, ale každého, kdo s touto události přišel jakýmkoliv způsobem do styku, ať se jedná o rodinu, nejbližší přátelé, známé, do větší či menší míry se to týká všech, kteří se tím ve své mysli zabývali, nějakým způsobem se jich to dotklo nebo je to ovlivnilo.
Postupně se nám dostávalo podpory z vnějšku v hojné míře a téměř okamžitě jsme začali hledat možnosti, které by nám mohly pomoct. Přístup našich lékařů nás velmi zklamal. Západní medicína v tomto případě nenabízí žádné řešení. Byla stanovena progresivní diagnóza bez sebemenší možnosti léčby nebo pokusu o ni. Jaký rodič by se s tím smířil bez toho, aby se vydal na misi za poznáváním a hledáním nečinně přihlížejíce postupnému zhoršování stavu? Věřím tomu, že „Každá nemoc je léčitelná, ale ne každý člověk se může vyléčit“ a to je rozdíl. Proto je to mysl, u které je potřeba začít. Mysl a srdce, které potřebuje vyléčit, aby se tělo mohlo těšit plnému zdraví. O zdraví svého dítěte jsem pevně přesvědčená, ale pokud neuzdravím sama sebe (to samé platí i pro jeho otce) nemohu uzdravit své dítě.
Tomu, jaké dosavadní kroky jsme podnikli v oblasti alternativní medicíny, do jaké míry byly úspěšné nebo ne a do jaké míry to ovlivnilo náš dosavadní život bude věnována samostatná kapitola.
A to je to, co se stává smyslem mého života, ve kterém občas sama bloudím. I když se zdá, že toho spoustu „vím“, dělám spoustu chyb a občas potřebuji, aby mě někdo vedl za ruku. Snad právě proto jsme tady a má snící myšlenka o cestě do Indie postupně nabývá skutečností, což se „za mými zády“ dělo už dávno před tím, než jsem si toho všimla. Svou realistickou podobu začala vykreslovat teprve nedávno, když už jsme byli na Bali. Zdá se, že někdy po své cestě kráčíme klikatě, protože jasné řešení se nám skrz zatemnělou mysl ihned nezjevuje. V tomto případě mám namysli to, že tomu, abych dnes mohla psát tyto řádky z místa, na kterém se právě nacházím, musela nejprve předcházet již zmiňovaná třicet let stará záležitost, totiž to, že Honzíkovo babička a děda byli učiteli vietnamských studentů a opětovně s nimi před několika lety navázali kontakt, ti nám jako jediní v té době nabídli pomoc a pozvali nás v březnu 2011 do Vietnamu na kliniku Tradiční národní medicíny, načež jsme se rozhodli cestu opakovat.
Součástí plánu opětovné dlouhodobější návštěvy Vietnamu se stalo i Bali, které nás lákalo svou mystickou povahou. Hned první den příjezdu se u snídaně potkáváme s několika krajany. Česky mluvící lidé našeho věku, kteří si u vedlejšího stolu vesele vypráví o místním léčiteli, Ketutovi právě ze zmiňovaného příběhu „Jíst, meditovat a milovat“, zatímco nám na stůl přináší čerstvé ovoce. „Ani k němu nechoďte, ta holka ani netuší, co svým příběhem způsobila. Dnes před jeho dveřmi stojí davy lidí, co hodiny čekají na to, než je příjme. Já jsem tam byl…“, slyším jak říká polonahý muž se sárongem uvázaným kolem pasu, byl to Miloš, se kterým jsme se později seznámili o něco důvěrněji. Postupně se více zaměřuji na jejich rozhovor a pomalu nevěřím svým uším:„Ne, ne, mě zajímá ten léčitel z té druhé knížky, o Muži, který chtěl být šťastný…“, říká Alena a Míša ji doplňuje. Nevím co více dodat k tomu, že titul knihy Muž, který chtěl být šťastný právě ležel na nočním stolku v našem pokoji. První řádky jsem začala číst v letadle, právě cestou z Hanoie do Dempasaru (Bali). První lidé se kterými se na Bali dostáváme do kontaktu jsou Češi rozebírající dvě knihy, jejíž příběhy mě sem přivádí. Jedná se snad jen o situace, pro které používáme slovo Náhoda? Já tomu nevěřím, protože nakonec nám Ostrov plný zázraků zprostředkoval i setkání s Indickými lékaři, kteří nás odkázali přímo do jižní části Indie na kliniku ajurvédské medicíny. Tu jsme se po několika emailových konzultacích s místním guruem rozhodli během pobytu v Asii navštívit. Doporučil nám pro léčbu minimálně 21 dní, což bude třeba pravidelně opakovat po dobu několika let. Vzhledem k platnosti víz, cen letenek, našeho rozpočtu a jiných okolností, nakonec vyplynulo, že nejlepší variantou pro nás bude, když se v Indii zdržíme déle. Vyšlo to přesně na ony tři měsíce, jak jsem si vlastně už před několika lety „sama objednala“ …
Drahá Indie, přivítej nás vřele a pomoz nám otevřít naše srdce