OÁZA KLIDU
FOTOGALERIE
http://brundibarka.rajce.idnes.cz/Bali/
Posledních pár dní pobytu v Hanoi bylo u konce a před námi cesta na vytoužené Bali. Jakmile člověk urazí vzdálenost z Evropy do Asie, při pohledu na mapu se mu každý další přesun (do Kambodži, Thajska, Malaisie, Indonesie nebo na Filipíny) zdá být poměrně snadno dosažitelný. Navzdory tomu jsme na cestě strávili celý den a do cíle dorazili až dlouho po půlnoci. Přelet z Hanoie do Singapuru trval tři hodiny. Měli jsme dostatek času na přestup, plánovali jsme dokonce během té doby práci na překladu v některé z letištních kaváren, k čemuž nakonec nemohlo dojít. Mnoho času jsme strávili na Singapurském letišti přepravou k příslušnému terminálu a odbavováním. Ne proto, že by letiště bylo nepřehledné, naopak - služby zde fungují dokonale a prostředí působí nadmíru pozitivně a přehledně, až nadčasově - letiště hraje všemi barvami, odněkud z pozadí hraje jemná, relaxační hudba, před letištěm palmy, spoustu květin, zpěv ptáků se ozývá z přilehlého parku, všude spoustu obchodů, kavárniček, dětské hřiště, nechybí ani Mc Donald. Pozorujíce ostatní cestující zjišťujeme, že zde převládá mnoho Indů s hodně tmavou pletí, Asiati s pletí o něco světlejší a bělochů je tu k vidění minimum. Celé to působí jako Evropa s Amerikou usazená v Malaisii. K terminálu se dostáváme autobusem a následně nastupujeme do "skytrain" - něco jako metro ve vzduchu. Usazeni v letadle na svých sedačkách pociťujeme silnou únavu. Máme za sebou několik hodin soustředěnosti a pozornosti, což nás očividně stálo dost sil. Všechno jsme ale zvládali dobře, i spolu navzájem.
Pobyt v cizině (někdy jsme to ale jen my sami) nás opakovaně vhazuje do stresově náročnějších situací, kterým musíme čelit. Společně se čtyřletým dítětem, které má neustále spoustu otázek a více či méně důležité požadavky, je to chvílemi emočně náročné, a tak si oba čím dál více uvědomujeme, jak moc je důležité dosahovat vzájemné harmonie. Aby to fungovalo, je třeba postupně odhazovat spoustu vlastních umíněností a více se přizpůsobovat situaci i partnerovi. Funguje to dobře, pokud se pro to rozhodnu! Je potřeba jen CHTIT TO, a to je to nejtěžší. Celkem intenzivně se zabývám otázkami "co vlastně chci?", "chci aby se tento vztah uzdravil?", "věřím tomu, že se může uzdravit?" Má mysl je příliš divoká, nemohu zachytit jasnou odpověď. Vím ale jistě, co nechci. Nechci ztrácet samu sebe, chci ji objevovat stále více a přijímat ji plně v jejích kladných i stinných stránkách, které odhaluji. Nechci škodit, čemuž se dosud zcela nevyhýbám, zejména v momentech kdy nadvládu zaujmou emoce - stará zklamání nebo opakovaná zranění. V těchto chvílích se nekontrolovatelně spouští mé vzdorování.
I balijské letiště nás uvítá vřele. Vybavení není zdaleka tak dokonalé, ale vůně, cinkavá hudba a květiny, které vás rozzáří už na veřejných záchodcích v ten moment stačí ke štěstí. Při výstupu, mezi desítkami čekajícími s cedulkami zahlédneme tu správnou a přispěcháme k řidiči. " Do you speak english", ptá se. "Yes" odpovídáme s radostí, že naše komunikace s místními lidmi bude konstruktivnější. Načež nám při nástupu do auta sympatický Balijec oznámí, že máme před sebou tři hodiny jízdy. Další tři hodiny v autě, to asi nepřežiju, pomyslím si. Krátce na to, při výjezdu z letiště, zahlédnu nápis BALI IS MY LIFE hned mě to potěší. Tma nám nedovolovala tak důkladně sledovat prostředí, do kterého přijíždíme, ale co se nedalo přehlédnout byl volant napravo. Zjišťuji, že bych jako řidič z této strany vůbec neměla odhad v míjení protijedoucích vozidel. Takud Abu (vesnička, kde se nachází český Agung Resort kam máme namířeno) je od Dempasaru (letiště) vzdálena asi sto kilometrů. Prvních padestát kilometrů vede nová velmi dobře sjízdná silnice, druhá část cesty už je náročnější a pomalejší kvůli mnoha ostrým zatáčkám, serpentýnám v kopcích mezi horami rýžovými poli. Chvílemi usínám a lámu si krk, Honzík pohodlně spí na zadní sedačce. Cestou v jedné vesničce s překvapením pozorujeme lidi sedící se svým zbožím na ulici. "This is a traditional market", pohotově reaguje řidič na naše překvapené výrazy v tváři. Bylo něco kolem druhé hodiny ranní. Později se dozvídáme, že trhy začínají v těchto časných ranních hodinách a trvají asi tak do devíti, ale v tu dobu už není téměř nic k sehnání. Prodávají se zde především čerstvě ulovené ryby.
Vjíždíme do brány resortu. Dva kroky od bazénu, v prosklených dveřích je náš pokoj. Čistý, velký s nábytkem z tmavého masivního dřeva a jak jinak než s růžovými kvítky "kambodži" na polštářích a v koupelně (každé ráno si tento kvítek musíte dát za ucho, abyste tím vyjádřili svůj "happy day"). Pár metrů od našeho pokoje šumí vlny moře. Po několika minutách vím, že odtud nebudu chtít odjet.
Ticho, nikde nikdo, klid, slunce, moře a usměvavý personál. To všechno nelze nazvat jinak, než OÁZOU KLIDU. Co sleduje mé oko, zachycuje fotoaparát hned pár momentů po probuzení. Ráno prozkoumáváme s Honzíkem místní černou pláž s lávovými kameny, které zde naposledy vychrlila dosud činná sopka Gunung Agung (v překladu „veliký“, „vznešený“) v roce 1963(4). Obrovská sopka měřící přes tři tisíce metrů je pro místní lidi duchovně uctívána. Balijci vděčí sopečněmu vulkánu za úrodnou půdu a snad proto úpatí sopky leží jeden z nejvýznamějších chrámů.
Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz