FOTOALBUM
http://brundibarka.rajce.idnes.cz/Hanoi/
20.9. - 27.9. a 2.10. - 6.10.2011
V RYTMU ULIC A ZÁTIŠÍ JEZER
Stačil pouhý výstup z letadla do haly a okamžitě bylo možné pocítit tu výraznou změnu klimatu. Dusný, těžký a vlhký vzduch a 26 stupňů celsia. U východové haly nás čekal muž s cedulí našeho příjmení. Byl to řidič, vyslaný panem Le. Pan Lee žije v Hanoi a patří k jednomu z mnoha bývalých studentů Mirkovo rodičů, kteří v sedmdesátých letech mnoho Vietnamských studentů připravovali na studium na našich českých vysokých školách. Většina z nich se později vrátila zpět do rodné země. Velký vůz s klimatizací nás vezl neznámo kam, do centra staré Hanoie, kde jsme měli již zabookovaný hotel. Obloha byla zatažená, krátce po dešti a my jsme z okénka pozorovali pro nás zcela nová místa. Cesta z letiště, které se nachází na okrají města, je od centra vzdálená asi třicet až čtyřicet minut jízdy. Hned po několika kilometrech nás Hanoi přivítala nápisem „CITY FOR PEACE“.
Místní architektura se od té naší výrazně liší, domy jsou z většiny vystavovány v úzkém profilu do výšky tak dvou až čtyř pater. Většinou s barevnou oprýskanou omítkou a balkónky. Mezi typickou výstavbou se mísí spoustu novostaveb a podél silnice stojí mnoho reklamních bildboordů, které známe i my. Snažím se číst vietnamské nápisy, ale není to nic srozumitelného, což by se dalo očekávat. Ne všechny uličky jsou asfaltové a tak je místy i blátivo. Okolí působí na naše poměry tak trochu zmatečně a při zatažené obloze i trochu pochmurně. Klaksony aut, motorek a mopedů (nejčastěji značky Honda) tvoří běžnou akustiku Vietnamských měst. Čím více jsme se blížili centru provoz motorek houstl. Ale rušnému Saigonu se nevyrovná. Řídí je muži i ženy a častokrát své mopedy využívají i k přepravě velkých zavazadel. Krabic a balíků s neznámým obsahem. Ulice podél silnic obléhá spoustu obchůdků a pouličních občerstvení, kde místní lidé často vysedávají na malých plastových židličkách u stejně tak miniaturních stolečků. Rádi vysedávají na ulicích i jen tak na bobku a pozorují ruch kolem nebo se baví spolu navzájem. Přes veškerou jinakost, nepřehlednost a na první pohled nepořádek, se znovu spojuji s jistým nadšením. Toto místo mě svým způsobem láká a přitahuje. Pozoruji vše kolem, i když oči mi po dlouhé cestě těžknou.
Konečně přijíždíme k hotelu. Pan Le se s námi spojil jen telefonicky a tak se dostáváme do nejistot, jak se vyrovnat s řidičem a komu co zaplatit. Z hotelu vybíhají drobní muži, neváhají a už nesou naše kufry k recepci. Odevzdáváme pasy a dostáváme klíč od pokoje číslo 403. Komické je, že jejich těžkopádné a jednoduché angličtině mnohem lépe rozumím já (spíše neználek), než Mirek (učitel angličtiny), což ho značně uvádí do rozpaků. Otvíráme dveře pokoje, zavalí nás dusno a pokojík asi o rozloze dvakrát dva metry čtvereční, kam není možné vměstnat kromě obří dvoj postele nic jiného než skříň, avšak do uličky mezi skříň a královské lože pomalu nelze odstavit ani naše zavazadla. Místnost je malá a tmavá, takže působí značně kloustrofobicky. Abychom si tu trochu „rozsvítili“, požádal mě Mirek, abych roztáhla závěsy. Učinila jsem tak a z okna na nás vykoukla téměř nalepená stěna téhož domu, mříže a všude možně vykukující dráty. Tomu jsem se pousmála, „i to k tomu přece patří“, řekla jsem. V ten moment bylo nejlepší volbou otevřít vychlazený Heineken z lednice a u otevřeného okna si s obrovskou chutí zapálit cigaretu (navzdory tomu, že jsem rozhodnutá cigarety ze svého života zase vystrnadit). Byl to ten nejpříjemnější moment, který jsem si úžasně vychutnala, abych se zastavila v čase a bytí teď a tady i na tento malý moment, ještě před tím, než se vrhneme do další organizace a nejistého ohmatávání okolí, ve kterém jsme se tak náhle octli.
Recepční požádáme o adresu našeho hotelu a o mapu okolí. Dostáváme napůl potrhanou mapku a zdá se, že do centra stačí jít hlavní ulicí jen rovně a tak jsme vyšli. Na prvních pár desítkách metrů jsme se opakovaně zastavovali a nahlíželi do mapy, až jsme to nakonec vzdali, protože ve čtení názvů ulic nebylo možné se vyznat a stejně tak tomu bylo i napohled, ať jsme se podívali za sebe, před sebe nebo do stran, všude stejný mumraj. Auta, motorky, cyklisti, rykši, chodců o něco méně a chodníky rozhodně nepočítají s turisty a dětským kočárkem. Zprvu jsme znovu a znovu najížděli na chodník a zase z chodníku zpátky na silnici. Nakonec jsme z většiny museli jít jen po silnici a zmatečně jsem přecházeli ze strany na stranu, občas na přechodu jindy bez nich, ale pokaždé to bylo stejně sebevražedné. Když chcete ve Vietnamu přejít silnici, musíte vyrazit vpřed, nezastavovat se, nezmatkovat, nezpomalovat, držet tempo. Nikdo vám nezastaví, ze všech stran troubí, ale nakonec vás vždy nějak objedou. Chodníky jsou z velké části zastavěné jen tak odstavěnými motorkami, židličkami a všemožným zbožím, které je součástí skutečně každého vchodu domu. Nikdy není ani moc dobře vidět jak vypadá obchůdek uvnitř, protože většina věcí s majiteli jsou vystrčení výhradně před vchodem. Nejčastějším druhem zboží jsou budhistické obchůdky s vonnými tyčinkami, svíčkami a mnoha různými pomůckami pro zdobení oltářků (budhistický oltář je obvykle součástí každé domácnosti, každého obchůdku, hotelu a jiných veřejných míst, kam se každodenně skládají obětiny v podobě květin, ovoce a různých drobností. Jednou jsem viděla u oltářku obětované i plechovkové pivo, což znamená, že obětovat je možno skutečně cokoliv). Potkali jsme obchůdky s textiliemi, drogerii, botami, kořením a nevím čím ještě. Druhově se vlastně ani moc nelišili, ale bylo jich na stovky. Někteří obchodníci nepotřebují ani kamenný obchod. Využívají vozíků nebo košíkových nosičů, které ženy nosí přes rameno a nejčastěji nabízejí ovoce, zeleninu, ořechy a pochutiny pro nás neznámého druhu. Během naší výpravy jsme ale nepotkali jediný obchod zaměřený na vícero druhů potravin, kde by si člověk nakoupil něco do zásoby. Dokonce i pečivo seženete na ulici, některé ženy mají na svém kole košíky s pečivem nebo na nich vozí obrovské trsy květin, jiné sedí na zemi a přebírají z velkých balíků papírové kartonové obaly nebo si navzájem sedíce pod stromem vytrhávají šedivé vlasy a holič s židlí, zrcadlem a břitvou na chodníků holí svého zákazníka. Muži na svých mopedech vozí velké náklady a nebo jen tak v klidu sedí na sedadle své zaparkované motorky, čtou noviny nebo spí. Život v ulici je rychlý a současně plný pohody. Ale projít těmito ulicemi pro nás byl ne zrovna snadný úkol, protože krom toho všeho se na nás nemilosrdně lepily i některé dotěrné obchodnice, které měly v rukou jen pár klobouků, kšiltovek, dámských náramků a vějířů. I když je člověk opakovaně a výrazně odmítá, cupitají za vámi ulicí dál a volají „madam, madam…“. V takovou chvíli nezbývá už nic lepšího, než zrychlit krok a dál se neohlížet, vlastně utéct, i když jste se původně chtěli usmívat.
Konečně jsme dorazili ke známému jezeru Hoan Kiem – „jezero navráceného meče“ (název se váže k legendě z 15.stol., kdy meč významnému bojovníku v tomto jezeře spolkla zlatá želva). U jezera bylo klidněji, přes červený most jsme přešli z břehu na malebný ostrůvek, kde stojí malý budhistický chrám. Únava z cesty začínala být dotěrná a taky jsme začínali mít velký hlad. Místních pouličních občerstvení jsme se zatím neodvážili využít a tak jsme zašli do restaurace, která byla prostá ale velmi sympatická. Z balkónku jsme vyhlíželi na silniční kruhový objezd a pozorovali jsme, že ani tam nemá doprava žádný řád, řidiči se mezi s sebou snad skutečně domlouvají jen troubením a nebo má přednost vždy větší houf. Po jednom pivu se cesta zpátky k hotelu zdála být mnohem příjemnější a snesitelnější a také trochu vysvitlo sluníčko, což hned zapůsobilo optimističtěji.
Další den se snažíme probudit ve správný čas, abychom stihli snídani, která se podává na střeše hotelu v malé prosklené restauraci. Jak bývá ve Vietnamu zvykem, servíruje se masový vývar se silnými rýžovými nudlemi, ale je možné si vybrat cokoliv jiného, co nabízí švédský stůl. Rýže se zeleninou, vajíčka, paštika, banány a pečivo v podobě větších housek nebo smažené kuličky, které se podobají našim koblihám, jsou ale menší a většinou bez náplně. Z časového posunu se stále ještě nemůžeme vzpamatovat. Když se po snídani vracíme do hotelového pokoje, přepadává nás hodně silná únava a potřeba spánku. Na další poznávací obchůzky vyrážíme obvykle až kolem poledne a v době mezi pátou a šestou hodinou odpolední nám Honzík na cestách pravidelně usíná v kočárku a pak znovu usíná až dost pozdě večer.
FOTOALBUM
http://brundibarka.rajce.idnes.cz/Hanoi_2/
Hanoi oplývá několika jezery a tím největším je Západní jezero, které bylo v minulosti vytvořeno vyplavením se mohutné a široké Rudé řeky protínající toto rušné město, které si ve své kultuře zanechává ještě spoustu starých zvyků, ale zároveň podléhá moderně a většímu výskytu turistů, kteří sem od roku 1993 začali jezdit ve větší míře. Atmosféra v ulicích poblíž jezera byla o něco málo klidnější a já jsem si plnými doušky užívala sledování okolí, šumu a rytmu města s jeho obyvateli, které je pro mě nové každý den v jiných detailech. Některé z ulic si ještě zachovaly tradiční rozdělování podle druhu zboží nebo služeb a tak jsme procházeli například místem, kde se nacházelo spoustu kadeřnických i masážních salonů a to v různých stylech, moderních, velmi podobných těm našim, ale je možné vidět i pouliční holiče, kteří si pověsí zrcadlo na strom nebo na cihlovou stěnu, před zrcadlo přistaví židli a lavor s vodou a místní muži přicházejí této služby využít. Jednoho takového holiče jsem si s úžasem fotografovala, on se usmál a pak mi řekl, „madam, za fotografii se platí“ a v ten moment jsem si všimla cedule, kterou měl pověšenou na stěně vedle zrcadla, kde skutečně stál nápis v angličtině „PHOTO 1 DOLAR“. Ač by se mohlo zdát, že pouliční prodej by měl být levnější než v obchodech, není tomu tak. Obchodníci zneužívají nestanovených cen a většinou hodně nadsazují, i když se počítá se smlouváním, zatím jsme si nakoupili ovoce na místní poměry vždy dost draze, i když jsme cenu smlouváním snížili obvykle tak na polovinu. Kolem poledne jsem až s měla možnost zdokumentovat, jak se v takovém rušném městě dá naprosto bezprostředně odpočívat a to kdykoliv a kdekoliv. V parku pospával muž na zídce, na chodníku jiný využil sedadla své motorky, nohy natáhl přes řidítka, založil ruce a klidně spal, i přes to, že kolem něho se život nezastavil ani nezpomalil a klaksony neutichly. Místní lidé mezi dva stromy častokrát uvazují hamaky (látkové houpačky), využívají je k sezení i k poležení. Vzhledem k tomu, že je možné najíst se v podstatě na každém rohu, odhaduji, že místní ženy doma ani moc nevaří ani se ve svých domovech příliš nezdržují. Jejich společenským životem je ulice, která nabízí vše na co si vzpomenete. Dokonce i sportovní vyžití. V místech, kde je možné potakat širší chodníky podélně u hlavních silnic, se v podvečer odehrává několik přátelských turnajů v bedmintonu. Hrají všechny generace, mladší, starší i děti a všichni tuto hru ovládají velmi dobře.
Kolem jezera cestou k Tran Quoc pagodě, je možné narazit na spousty příjemných kavárniček, občerstvení i restaurací. V jedné z nich jsme se zastavili. Velmi nás oslovil její japonský styl, totiž posezení na zemi obloženou koberci bezprostředně u vody, s nízkými ratanovými stolky, kde si zujete boty a pohodlně tam můžete trávit klidně celé odpoledne. Je to výborné místo pro scházení se ve větších skupinkách i v rodinném kruhu. Tam jsme se prvně snažili objednat některé z národních jídel u personálu, který angličtinu neovládá vůbec, což je tu častým rysem. Snažili jsme se vyhledat některé fráze v knižním průvodci, ale dřív, než se nám to povedlo, přiskočily nám na pomoc studentky v uniformách od vedlejšího stolku. Ne všechny restaurace mívají jídelní lístek, někde dostanete pouze druh jídla dle denní nabídky. Tato restaurace jídelní lístek měla, ale pokud jsme správně pochopili, na výběr jsme měli ze dvou typů jídel a vůbec jsme netušili, co za jídlo to je a tak jsme to riskli. Objednali jsme si jakýsi MIX, což je dost široký pojem a byl nám přinesen velký hrnec se základem vývaru, vařič a k tomu na několika podnosech zelené výhonky, houbičky, nudle a obrovský tác se všemi druhy masa a mořských plodů, což jsme si postupně měli vhazovat do hrnce a vařit. Nakonec to všechno mělo velmi příjemnou atmosféru a já jsem byla nad míru spokojená, i když nás to vyšlo trochu dráž, protože tento duh stravování je výhodnější pro větší počet lidí.
Obloha tu bývá často zakryta oparem a mraky, přes které slunce prosvítá někdy méně a jindy více. Teploty jsou však velmi stabilní současně v rozmezí od 26 – 30 stupňů celsia. V den, kdy se obloha více vyjasnila, jsme požádali recepční o radu, zda bychom někde našli plavecký bazén. Zjistila nám adresu a zavolala taxi. Poprvé jsem se setkala za volantem taxíku s ženou, která samozřejmě neovládala angličtinu. Když nás vysadila na předpokládaném místě, kde se měl údajně nacházet bazén, oznámil nám muž v kukani před budovou, že se otvírá až ve čtrnáct hodin a ukazoval na tabuli, kde byl nápis ve Vietnamštině, kterému jsme nerozuměli. Složitě jsme se dostali k tomu, že k bazénu musíme dojít jinou cestou, ale z neznámého důvodu nás tam milá usmívající se, ale nechápající taxikářka odmítla odvézt. Opsali jsme tedy adresu z tabule na kus papíru a vydali se obložení taškami a kočárem znovu do ulic a cestou jsme se ptali kudy jít. Bylo horko, pot z nás tekl a Míru z toho přepadávala špatná nálada. Musím přiznat, že občas jsou chvíle mezi námi dost vypjaté, ale obvykle je na tom jeden z nás vždy o něco lépe a snaží se toho druhého ze špatného náladového stavu vymanit. Někdy to jde lépe, jindy hůře. Pochopila jsem ale jednu věc, ačkoliv mě samotnou vyvádí z rovnováhy (hlavně po ránu) i spoustu malicherností a já se dokážu silně rozohnit, za krátký čas mě to přejde. Více se tu snažím o to, abychom spolu vycházeli i v souvislosti s „bojem o přežití“. Udržovat se dlouhodobě v negativních emocích je obzvlášť v tomto prostředí vyčerpávající a nic neřešící. Vzhledem ke všem událostem, které předcházely našemu odjezdu nabyl náš vztah nové podoby, se kterou se vlastně teprve seznamuji. Častokrát se v myšlenkách zmítám v posuzování toho co v našem vztahu bylo a co je teď. Vytváří to ve mně zmatek, když se tyto dvě skutečnosti snažím od sebe oddělovat a hledám pravdu. Je tomu skutečně tak, že má člověk nejvíce vycházet jen z toho, co je právě teď? Ačkoliv i to „teď“ může být někdy tak proměnlivé.
Už jsme skoro nedoufali, ale ke koupališti jsme nakonec došli asi po dalších třiceti minutách. Stadion byl prostorný a bazény čisté. Bylo možné využít slunečníků, plastových stolečků i židliček, sice již ve stavu značně použitém, ale dostačujícím. Za vstupné na celý den jsme zaplatili 50 dongů. Toto koupaliště jen s několika málo návštěvníky, se nachází ve vilové čtvrti, též v bezprostřední blízkosti Západního jezera, kde na mnohých domech stojí nápis FOR RENT. Tato část města je nejčastěji obývána nejspíš dlouhodobě žijícími cizinci, kterých v těchto místech bylo možné zahlédnout více, možná jsou to stále ještě Francouzi, kteří Vietnam od roku 1858 osídlovali ve velké míře hlavně z důvodu vhodné přístupové polohy do Číny. A v roce 1887 kontrolovali už celý stát. V této oblasti je mnoho nových residenčních vil právě vybudovaných, jako například na vodě stojící komplex Interkontinentál. Naše zpáteční cesta do hotelu při západu slunce nad jezerem, byla daleká, ale příjemná a závěrečnou tečkou byla zasloužená večeře v Indické restauraci s výtečnou kuchyní.
V každém dni obvykle nachodíme spoustu kilometrů a taxíky využíváme jen velmi zřídka, i když jsou cenově velmi slušně dostupné (v průměru stojí 2km asi 30 dongů - 2 dolary). Všude se snažíme dostat pěšky. Naše nohy častokrát po takové túře vyžadují pořádnou „foot massage“, a tak si ji občas vzájemně dopřejme, buď v klidu v hotelovém pokoji nebo někde venku. Když jsme se vydali západně od Starého města po památkách jako je Válečné muzeum, Ho Chi Minhovo muzeum nebo jeho Mauzoleum, sešli jsme dost z cesty a v uličkách jsme trochu bloudili. Ze všech těchto památek mě zajímalo právě Válečné muzeum a válečná historie Vietnamské války, která probíhala mezi Severním a JižnímViet Namem* a právě v této válce hrál významnou politickou roli dodnes uctívaný Ho Chi Minh, který se později stal prezidentem socialistického státu a Saigon, hlavní město Jihu byl přejmenován na Ho Chi Minhovo město – zkratka HCMC – Ho Chi Minh City (i když dodnes stále nazýváno i původním jménem).
Do Válečného muzea jsme se však k troše smůly nedostali, protože pondělky a pátky není muzeum veřejnosti přístupné, místo toho jsme ale neplánovaně narazili na Muzeum uměni, které nabízelo expozici keramiky ze začátku 19.stol., národní umění v podobě obrazů s národní i duchovní tématikou a třetí expozice obsahovala staré národní kroje, řemeslnické nástroje a podobně. Po návštěvě muzea jsme se dále vlekli hlavní ulicí směrem výše jmenovanému Ho Chi Minhovu muzeu, ale dříve než jsme k němu došli postavil se nám do cesty obrovský, hojně navštěvovaný chrám, který upoutal naší pozornost - Chrám literatury.
FOTOALBA
http://brundibarka.rajce.idnes.cz/Hanoi3_-_Ho_Chi_Minh_mauzoleum%2C_pagoda_a_muzeum/
http://brundibarka.rajce.idnes.cz/Hanoi4_-_botanicka%2C_zoo%2C_trziste/
Do známého Ho Chi Minhova muzea jsme se nakonec dostali o několik dní později, po návratu z ostrova Cat Ba a před odltem na Bali jsme stihli i Hanojskou tržnici, botanickou zahradu a zoologickou zahradu.
*Válka ve Vietnamu (text se připravuje)
Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz