Ho Chi Minh City aneb Saigon jak má být
fotogalerie
http://brundibarka.rajce.idnes.cz/Saigon1/
http://brundibarka.rajce.idnes.cz/Saigon2/
Pobyt v ráji nabyl svého konce a ačkoliv jsme ještě pár dnů před odjezdem společně řešili, zda-li skutečně odjet do Saigonu, stalo se tak. Předcházeli tomu vážné diskuse, ne však zcela klidné. Zdá se, že někdy po své cestě kráčíme klikatě, protože jasné řešení se nám skrz zatemnělou mysl ihned nezjevuje. Ze svého subjektivního pohledu jsem tuto situaci nevnímala příliš dobře, ačkoliv se v tomto momentě jednalo o uskutečnění dlouhodobého plánu. Byla jsem ochotna se ho vzdát a vykročit jinudy, přímo do Indie. Vedly mě k tomu jak vnitřní pohnutky, tak i jasná a přímá vysvětlení, na kterých jsme se však s Mírou neshodli.
To, že jsem to v sobě neměla tak docela srovnané se možná projevilo už při ne příliš přívětivém příletu. Ještě během letu jsme měli potíže se telefonicky spojit s Muoiem, který nás měl vyzvednout na letišti. Vyskytl se problém s baterii i se sim kartou a následně s trochou zoufalství jsme padli na lup falešnému taxikáři, který nás vezl do hotelu. Bez ostychu nám odvoz nabízel v původní částce o čtyřistaprocent vyšší. Už mě ani nepřekvapuje, jak asijské národy na cizince pohlíží jako na největší hlupáky a využívají jejich nevědomosti, když přijíždí do neznámého prostředí. Oponovala jsem a snažila se o částce diskutovat, až slevil o polovinu. Jak jsme se ale později dozvěděli, částka kterou jsme nakonec byli ochotni dát, byla dvojnásobná. Usměvavý taxikář, vědom si svého podvodnického chování, žádal ještě diskrécii, kterou samozřejmě nedostal. Zasloužil by kopnout do zadnice. Na to, že jedná v rozporu se zákonem (myslím tím zákon života) takový člověk jednou doplatí. Lidé si neuvědomují co všechno svým chováním a myšlením způsobují.
„Peníze jsou nezávadné, když je vyděláváme uplatněním svých schopností a dáváme ze sebe to nejlepší. V takovém případě jsou pro toho, kdo je vydělává, zdrojem skutečného uspokojení. Avšak když peníze získáme tím, že někoho jiného, například zákazníka nebo spolupracovníka, oklameme, vzniká tím to, co můžeme symbolicky nazvat negativní energie. Šamani (na Bali) tomu říkají hůcha, a tato hůcha všechny stahuje ke dnu, poskvrňuje jejich duše a nakonec jsou nešťastní všichni – jak podvedený, tak podvodník. Ten sice může mít pocit, že něco získal, ale hůcha se v něm střádá a čím dál více mu brání ve štěstí. Když člověk zestárne dá se mu to vyčíst z tváře a to nezávisle na bohatství, které nashromáždil…Naopak člověk, jenž vydělává peníze tím, že ze sebe vydává to nejlepší a bere při tom ohled na ostatní, může zbohatnout a zároveň vzkvétat.“(úryvek z knihy „Muž, který chtěl být šťastný“)
Skoro by se dalo tvrdit, že negativní energie zde měla své působení a Míra toho byl svědkem. Když jsme však svá těla pohodlně pohodili do matrací a odevzdali se situaci, bylo to lepší. Hned druhý den, časně ráno nás v hotelu navštívil Muoi a na uvítanou přinesl spoustu ovoce, především pro Honzíka, jak bývá jeho zvykem. Později nás naložil do auta a vezl do centra na obhlídku dvou vybraných bytů pro nás, abychom si vybrali. V hotelu to sice vycházelo jen o něco málo dráž, ale byl poměrně hodně vzdálený od nemocnice, což pro nás bylo klíčové. Každodenní dojíždění městem by nebylo ani příjemné ani levné. Přednost jsme dali bytu, který se nachází hned za druhým rohem od nemocnice. Nebylo co řešit, ačkoliv velikost, vybavení bytu a výše nájemného v poměru s bytem, který za stejnou cenu pronajímáme u nás, byl nesrovnatelný. Přesto jsme z jedné místnosti s dřevěnou podlahou, matrací na zemi, televizí, ledničkou, ruční pračkou, bez skříně, měli radost a další den jsme se mohli přestěhovat.
Mé nadšení opadávalo ve chvílích, kdy jsme vyšli z naší slepé uličky do okolních rušných ulic. První restaurace (možná spíše občerstvení) kde jsme se chtěli najíst zapáchala, kolem dělníci zbíječkami vrtali do betonu a rámus z neustálých proudů motorek mi hučel v uších. Trvalo mi několik dní, než jsem se přestala mračit a podotýkat, že to tu asi nevydržím. Hlava mě však bolívá ještě dnes. Nejvíce nás omezuje to, že zde není možné najít nějaké vyžití pro děti, aby i Honzík čas tady mohl trávit ve svých dětských potřebách a tak nacházíme postupně různé alternativy, i když nejsou zrovna ideální (například malý dětský koutek s klouzačkou ve světově proslulých fastfoodech jako je například KFC).
Náš čas zde trávený neměl být dovolenou a ani jí není. Protože už jsme po několikáté změnili místo, po několikáté jsme si také museli stanovit nový režim. Před námi stál nejdůležitější úkol, totiž domluvit s místní nemocnicí (tradiční národní medicíny) terapie pro Honzíka a můj pětitýdenní slíbený kurz akupresury. K tomu, abychom cokoliv sjednali potřebujeme vždy tlumočníka, tím obvykle bývá Muoi nebo někdo z jeho česky mluvících přátel. Muoi je presidentem česko-vietnamského společenství v Saigonu, které má asi něco kolem jednoho tisíce členů. Všichni členové jsou studenti nebo učni ze sedmdesátých a osmdesátých let, kteří byli v této době vysláni do bývalého Československa. Musím podotknout, že všichni, se kterými jsme se mohli setkat byli velmi vřelí, milí a nápomocní, ale ne všude tomu tak je. Pokud kamkoliv vyrážíme sami, setkáváme se nejčastěji s komunikační bariérou. Člověk by si myslel, že je možné se domluvit přinejmenším posunky, ale zdá se, že vietnamský národ používá zcela jiných myšlenkových pochodů. Někdy se možná pokouší vyvíjet co největší snahu o to uspět a ta nakonec vede k tomu, že naše přání či objednávku v restauraci běžně úplně spackají. Je to něco, na co je třeba si tady zvyknout. Objednávám si kávu s mlékem a ledem (jen tak mimochodem to byl z mé strany pokus o objednání v jejich jazyce Cafee shua Da -. Shua je mléko, Da je led), v tomhle se obvykle nespletou, ale když mi místo té výjimečně dobré kávy přinesli sodu v plechu a sklenici plnou ledu a citronu, nemohla jsem reagovat jinak, než se pousmát a sodu vypít. Jindy pozoruji naopak nezájem, žádný úsměv, tupý výraz (to obvykle ne v běžných mini pouličních soukromých obchůdcích, ale v nákupních řetězcích), kde jsme měli zkušenost u lahůdek. Zírali jsme prosklenou vytrýnkou a vybírali něco z místních pochutin, opodál stálo pět prodavaček v plném rozhovoru s naprostým nezájmem nás obsloužit. Chvíli na to jsem podávala jiné prodavačce banány na zvážení, ale s předností obsluhovala všechny po mě příchozí. Stála jsem tam dobrých pět minut.
TAM je mladá žena, která s námi potřebné záležitosti na klinice vyřizovala i v březnu. Znovu jsme se na stejném místě setkali po necelém tři čtvrtě roce, aby nás zde opětovně uvedla. Zdálo se, že na nás nezapomněli. Jedna mladá sestřička dokonce z kapsy vytáhla mobilní telefon, kde měla Honzíkovu fotografii (Honzík je tu povětšinou pro všechny velkou atrakcí. Na ulicích na něho každý pokřikuje, osahává a nejraději ho s hlasitým smíchem štípají do tváře. Toto chování a jeho předchozí zkušenosti mají za důsledek, že teď v rámci obrany na většinu místních lidí vrčí, dělá tygra a co hůř, bouchá do nich a to s čím dál tím větší vervou. Učím ho, aby svůj nesouhlas nejprve vyjádřil slovně a tak teď na ně sice křičí anglicky „nooooo“, ale pak je stejně ještě bouchne. Vysvětlování, že to není správné chování moc nezabírá).
Ve výsledku, leč diplomaticky, s námi i na klinice nakonec vyběhli jako s horkým popelem. Nejprve na chodbě namátkově ohodnotili Honzíkův stav a konstatovali, že běhá lépe. Laserovou akupunkturu jako posledně neaplikovali. Řekli, že může jít na elektroléčbu, pokud chceme (už to bylo pro mě zarážející, ptali se nás, co chceme, místo toho aby zhodnotili, co je nejlepší). Jiná doktorka usoudila, že elektroléčba je bolestivá, tudíž nevhodná. Aspoň že tak, napadlo mě. Ujal se nás mladý fizioterapeut, který zahájil cvičení. K Honzíkovi přistupoval hravě a on, dle našeho posouzení, spolupracoval dobře (mnohem lépe, než když s ním pracujeme my. Autorita má přeci jenom jiný vliv. Doma nám řekne „nechci“ a je vymalováno, jeho i nás to stojí obrovské úsilí a pevné nervy, kterých máme ne vždycky dostatek). Závěr byl překvapující, jak nám Tam přetlumočila:„váš syn dostatečně nespolupracuje, tato cvičení s ním můžete dělat doma“, a tím to zhaslo. Následovně jsem přešli o patro výš, vyřídit termín začátku kurzu akupresury. Po opětovném dodání kopií mého pasu a dosavadních certifikátů nás vedoucí oddělení odkázala na lékařku, která mě měla vyučovat. Vyslýchala Tam, z jakého důvodu se to chci učit a ta prozíravě odpověděla, že je to především pro mého syna. Zdálo se, že přistoupila, ale našel se jiný problém – komunikace. Doktorka prý má v angličtině jen komunikativní znalosti a neuměla by mě správně uvést do teorie. Když jsme i tento problém odbourali a vysvětlili jim, že mohu mít tlumočníky z vietnamštiny, konečně souhlasili. Překvapilo mě, že se tato otázka musela znovu řešit, i když už jsem kurz měla přislíbený během naší první návštěvy Saigonu z března 2011. Jelikož obyvatelé východu velmi neradi cokoliv odmítají, hledají pro to jiné způsoby. Vzpomínám si, jak jsem v knize „Mé putování za šamany a léčiteli“ četla vyprávění o Tibetu, kde měl samotný autor tuto zkušenost. Ptal se na cestu „nesprávným“ způsobem. „Dostanu se tudy do nejbližší vesnice?“, mnicha, kterého potkal na rozcestí tím dostal do rozpaků, musel odpovědět jak byl zvyklý, „ano“, odpověděl, i když tomu tak nebylo a věděl, že poustevníka posílá do končin světa. Kdyby totiž otázka byla položena jinak, například „Kudy se dostanu do nejbližší vesnice?“, mnich by byl ochoten ztraceného cizince s láskou a ochotou dovést až k místu. A tak se to podobně stalo i nám. Možná mi nechtěli přímo říct, že mi kurz neposkytnou. Dokonce mi slíbili přesný termín začátku, na který jsem musela ještě jeden týden čekat a v den, kdy jsem dorazila na svou první lekci mi vedoucí oddělení oznámila, že posílala žádost řediteli, který formou písemného vyjádření kurz nepovolil z důvodu nemožného překladu některých odborných pojmů, což by snižovalo kvalitu výuky a za toto nechtějí ručit svým certifikátem.
Muoi však jednal pohotově, během chvíle obtelefonoval několik lidí, koupil mi helmu na motorku a aniž bych věděla co se děje, odvážel mě na motorce přímo do Mezinárodního Institutu Tradiční medicíny. Vešli jsme do kanceláře a za pár minut už jsem seděla v učebně s dvěmi dalšími vietnamskými studentkami. Právě včas. V tomto institutu běžně vyučují studenty z celého světa. Cena je značně vyšší, ale nebyl čas se rozhodovat. Měla jsem prý štěstí, kurz který byl zahájen před několika dny má teď několik dní pauzu a já mohu dohnat zameškané a od příštího týdne se přiřadit ke zbytku skupiny. Byla jsem z toho překvapená stejně tak, jako z toho, že mě na původním místě nakonec nepřijali.
Ani Institut není od našeho bytu příliš daleko. Na pěší chůzi to ale není a tak mi rodina, v jejíchž domě žijeme, poskytla kolo. A tak ráno vjíždím do několika proudového provozu mezi auta a motorky, ranní slunce mi pálí do zad a já s úsměvem dobrodružně splývám s ostatními. Pravda, zprvu plná obav, protože mě motorky obtékají zleva i zprava a občas přimačkávají k obrubníku, přesto si držím uvolnění a jízdu si vlastně užívám. Kurz je veden vietnamsko – anglicky, a informací je spoustu. Vietnamští přátelé mi chodí vypomáhat, ale vedu si dobře i sama. „Jak budeš dělat zkoušky? V angličtině? Je tam spousty pojmů“, říká Míra, když mu na balkóně vyprávím své dojmy. „Myslíš, že to nezvládnu a měla bych to vzdát?“, „To jsem neřekl, já jen aby sis uvědomila co to obnáší.“, „Pokud bych k tomu měla přistupovat takhle, s vědomím, že mám nedostatky, tak bych se ničemu novému nemohla naučit a nikam bych se v životě neposunula.“, zareagovala jsem s úsměvem, který mi doufám vydrží.
Základní tipy:
- Používejte často nové bloky.
- ENTER = nový odstavec.
- SHIFT+ENTER = nový řádek.
- Obrázek je nejprve třeba nahrát na server přes Vložit obrázek a Správce souborů.
- Obsah z Wordu vždy přenášejte přes Vložit z Wordu.
- NEpoužívejte mezerník pro zarovnávání objektů.
- Stiskněte tlačítko listování.
- U bloků, které mají být skryty, vyplňte nově zobrazené textové pole.
- Všechny bloky s vyplněným listováním budou na stránkách skryty, kromě prvního v pořadí.
- Tlačítko přidat odkazy vytvoří nový blok se zástupcem, který bude na stránkách nahrazen odkazy. Tyto odkazy budou shodné s vyplněnými nadpisy u listování a budou přepínat příslušné bloky.
- Ze všech bloků, které mají vyplněné listování, bude zobrazen vždy pouze jeden. Bloky, které nemají vyplněné listování vůbec, budou zobrazeny vždy.
- Pokud chcete skrývat i první blok listování, vytvořte na jeho místo nový prázdný blok a použijte pro jeho nadpis výraz: %empty%
Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz