Padesát dní transformace
(padesát dní před odletem)
srpen/září 2011
ČÁST I.
Kamkoliv člověk cestuje, často se ve chvílích blížícího se odjezdu mezi lidmi mluví o „cestovní horečce“. Taková horečka provázena smíšenými pocity nadšení, radosti, strachu a obav do velké míry ovlivňuje téměř všechny přicházející události. Ale jsme to my, kdo utváří vlastní vnitřní život, který se smí zrcadlit ve vnějším světě podle toho, jak jej vidíme svýma očima, jak se rozhodujeme, jaká jsou naše přání a myšlenky.
Avšak ve chvíli, kdy dochází k plnému uvědomění toho, že opouštíte veškeré vybudované jistoty je tomu trochu jinak, o to víc, když jistou půdu pod nohama ztrácíte i v sedm let trvajícím vztahu, který prochází poměrně vážnou krizí a padesát dnů před odletem začne emočně kolísat v nejistotě.
Již několik měsíců před plánovanou cestou jsem pomalu nabývala přesvědčení, že zkušenost v Asii nastartuje v mé masérské profesi i osobním životě novou etapu. Zvažovala jsem možnost, zda svůj dosavadní salon udržovat v chodu formou pronájmu někomu, ke komu bych měla důvěru a on by tak mohl převzít mé klienty. Netrvalo však dlouho a tuto myšlenku jsem vypustila s přesvědčením „odevzdat staré, aby mohlo přijít nové“, a toto rozhodnutí se mi odvděčilo dobrým pocitem a odbouráním strachu. Uvědomila jsem si, že opouštět a vzdávat se nabytých věci je do jisté míry uměním. Prostor, který jsem měla možnost ke své práci využívat za velmi dobrých podmínek mi v uplynulých letech šťastně posloužil. V momentě, kdy bych ho měla uměle udržovat, bylo cennější se ho vzdát. Přesto jsem pociťovala smutek, když jsem se se svými dlouhodobými klienty loučila. Jediné co jsem ale věděla bylo, že po návratu nabere mnoho skutečností nové podoby.
Zajímavě symbolické bylo i vystěhovávání veškerých osobních věcí z bytu, ve kterém jsme dosud žili. Po souhlasu rodičů, jakožto majitelů rodinného domu, který jsme obývali společně s nimi, jsme byt formou inzerátů začali nabízet studentům, aby se nám alespoň částečně vrátila finanční investice dlouhodobého pobytu v zahraničí, kde budeme několik měsíců v podstatě bez jakéhokoliv pravidelného příjmu. Inzerát jsme vystavili někdy v polovině června, při čemž odlet byl plánovaný na záři.
Ve svých představách o naší cestě jsem doufala, že tato změna bude pro mě velkou příležitostí i v práci sama se sebou. Představa utvářející klamný ideál naší mysli. Není to místo ani budoucnost, co může něco změnit. Sami jste se s podobným myšlením jistě setkali. Vymlouváme se na povinnosti a každodennost, ve které se nakonec sami vězníme. Říkáme si: „Teď nemůžu, protože musím pracovat, uvařit, starat se o děti, o manžela…udělám něco, až nebudu muset to či ono.“ A svůj posun vpřed odsouváme do neurčité budoucnosti. Slepě plníme své povinnosti a jednáme strojově. Kdo a kde jsme v tu chvíli my sami dosud ovládáni vnějšími skutečnostmi a vlastními emocemi? Ve skutečnosti jsme to my, kdo utváří vnější skutečnosti a svůj emoční svět, který může být sebetrýznivý stejně tak jako šťastný a vděčný. Odpoutat se dospět k nadhledu je však věc nelehká, ale pokud se to začne dít, čas se v ten moment stává pomíjivým a plným neustále se nahušťujících události.
Má duše do sebe vdechla Život a rozpohybovala svět mnohem dřív, než na původně zvoleném místě tisíce kilometrů daleko. Konečně, říká, usmívá se, raduje se a pulzuje, mezi tím co já se ve svém těle chvěji až do nesnesitelnosti. Několik dní nejím a v neschopnosti bořím veškerý navyklý režim, životosprávu a fungování. Plně pohlcena sama sebou a svým právě vzniklým zmatkem nemám ani na chvíli prostor pomýšlet na vaření večeře, nakupování nebo úklid. Svou rodinu částečně okrádám o pozornost. Vnitřně rozházená ruším své pracovní závazky a odvolávám některé z klientů, kteří za mnou přicházejí hledajíce klid, spočinutí a odpočinek zprostředkovaný dotekem při masáži, ale já v sobě nemám nic, co bych mohla dát, postrádám soustředěnost i fyzickou sílu a současně nacházím pochopení smyslu svého života, o který se už nikdy nechci nechat okrást a nechci už zradit sama sebe. Plánuji jen nejnutnější organizační věci a od zbytku se odděluji, pozoruji, splývám s hladinou, ale taky se bouřím. Můj vnitřní oheň se projevuje ve svých protikladech jeho aktivní tvořivé i destruktivní podobě.
Více vyhledávám chvíle samoty a odpočinku. V těchto chvílích nejvíce čerpám ze země, slunce a stromů. Uléhám do trávy, vsakuji paprsky slunce v polostínu tvořeném korunou stromu, do které hledím. Když na ty momenty vzpomínám cítím klid a děkuji sama sobě, že jsem si je mohla opakovaně dopřát. Na druhé straně čerpám z dynamických protikladů. Intenzivně se seznamuji s hudbou, která se stává mou důvěrnou léčitelkou a pomáhá tvořivě přetvářet negativní emoce v pozitivní. Stejně tak vděčím chvílím, ve kterých jsem byla obdarována skrze objetí, slova, pochopení, požehnání přátel a blízkých lidí.
Chcete-li, pojďte se mnou trošičku SNÍT i ŽÍT
hudba:
http://www.youtube.com/watch?v=mdObE-XmqDE
http://www.youtube.com/watch?v=itmgL6pMwYI
http://www.youtube.com/watch?v=0Jy4tMySp5o
ČÁST II.
TEXT SE PŘIPRAVUJE
Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz